Kdysi býval chlapec malý

co o světě nevěděl nic

co do dětských snů se halí

od života nežádal nic.

Ručkama hladil matky líc.

Miloval ji láskou ryzí,

v otci shlížel se stále víc

Smutné je, když něco mizí.

 

Už to není chlapec malý

od života chce čím dál víc

do krabice máma balí

pramen vlasů, kresbu – nic víc.

Tiše sedí, vzpomínajíc

pryč je všechno s její vizí

všude chleba stejný krajíc

Smutné je, když něco mizí.

 

Květiny ve váze zvadly.

Tichých kroků je stále víc.

Lži v pravdu se tiše vkradly.

Jak šum větru do borovic.

Kde ptáčci křičí z plných plic.

Všechno ryzí, zvolna mizí,

jak zpěv slavíkových pěnic.

Smutné je, když něco mizí.

 

Prázdná hnízda ptáčků, nic víc.

Strach se smutkem radost zkazí.

Zbývá už jen touha, víc nic.

Smutné je, když něco mizí.

 

 

VILLONSKÁ BALADA

Tato forma balady užívá pouze tři rýmové koncovky, rýmy střídavé či obkročné, ve třech strofách o 7-12 verších a v dozpěvu neboli poslání (nejčastěji čtyř-pěti veršového).

Refrénem balady je opakující se poslední verš jednotlivých strof a poslání.

Použila jsem: ababbcbC ababbcbC ababbcbC bcbC (C je opakující se refrén)

 Povinná slova: svět pramen květina lež kresba