Humpolec je s největší pravděpodobností většině národa znám jako město, kam se odstěhoval Hliník z komedie „Marečku, podejte mi pero“. Však má tento fiktivní občan ve městě také svou výstavní expozici, tzv. Hliníkárium. Je to ale především průmyslové město s velkým množstvím bývalých textilních továren. V některých z nich vznikají v posledních letech galerie či kulturní centra. Jejich počet by mohla v budoucnu rozšířit také Medova vila (nebo také vila Otakara Meda). Architektonický skvost, památka z 20. století, symbol minulosti Humpolce a jeho soukenické výroby, funkcionalistická stavba dle návrhu architekta Josefa Gočára.

Autor knihy „Slavné vily kraje Vysočina“ Jan Sedlák ji uvádí jako jednu ze dvou nejvýznamnějších staveb 20. století na Vysočině. Od původních majitelů vilu na sklonku loňského roku odkoupilo Město Humpolec za cca 24,5 miliónů korun.

Od počátku letošního května je Medova vila zpřístupněna veřejnosti formou komentovaných prohlídek, a až do konce září je beznadějně vyprodáno. Návštěvníci mají jedinečnou příležitost projít si interiér domu i zahradu v jejich aktuálním stavu, tedy bez jakýchkoliv úprav, výmalby či stavebních prací, a zažít genius loci tohoto výjimečného místa.

Vraťme se ještě zpátky v čase. Již od konce druhé poloviny 19. století se Humpolec postupně stával významným centrem textilního průmyslu v Rakousko-Uhersku a následně v Československu. Vedení města i místní továrníci byli velmi pokrokoví, znalí současných architektonických tendencí a spolupracovali s předními architekty a staviteli (např. Bohumil Belada, Matěj Blecha, Emil Králíček, František Faulhammer, František Krásný, Čeněk Musil, Rudolf Pechánek, Richard Ferdinand Podzemný, Antonín Tenzer, Rudolf Stockar, Jan Zázvorka aj.).

Nejvýznamnější osobností se však stal architekt Josef Gočár (1880 - 1945). V době, kdy si úspěšný humpolecký obchodník se suknem a látkami Otakar Med rozmýšlel výstavbu svého vlastního rodinného domu, měl za sebou Josef Gočár již bohatou tvůrčí dráhu s několika vývojovými etapami, začínajícími kubismem. K nápadu oslovit Gočára přispěla Medova návštěva vzorové osady moderního bydlení v Praze na Babě v roce 1933, kde jmenovaný architekt projektoval několik staveb. Na realizaci Medovy vily se podíleli také Gočárovi studenti Vladimír Maršál a Josef Mach. V letech 1933 - 1934 tedy v Humpolci vznikla velkorysá a nepřehlédnutelná funkcionalistická stavba přímo na míru Medově pětičlenné rodině.

Vpravo Medova vila během výstavby, pravděpodobně r. 1934

V této stavbě, podobně jako v dalších rodinných domech, na nichž tehdy Gočár pracoval, se architekt nejvíc přiblížil funkcionalistickému stylu generačně mladší vlny české architektury.

Solitérní funkcionalistická vila je situována na trojúhelníkovém pozemku v rozsáhlé parkově upravené zahradě (původně vybavené i pergolami, altánem a bazénem), obklopené sbíhajícími se ulicemi. Na stejné místo se Josef Gočár vrátil znovu v roce 1937, kdy byl vyzván k urbanistickému řešení Tyršova náměstí a umístění pomníku Tomáše Garrique Masaryka, díla sochaře Vincence Makovského, do předpolí této vily.

Vila již se sochou TGM, rok 1938

Perličkou ve vyprávění může být fakt, že socha TGM byla v historii města celkem třikrát odstraněna a znovu třikrát postavena (naposledy v r. 1990). Od té doby již společně s Medovou vilou tvoří jednu z dominant města.

Kromě návrhu funkcionalistické vily Otakara Meda přinesl Gočár do Humpolce závan soudobých avantgardních tendencí, které se do té doby městu vyhýbaly, čímž se podílel na jeho stavebním vývoji. Další urbanistickou studii připravil v roce 1939 pro lokalitu nového poštovního úřadu na Havlíčkově náměstí. Téhož roku začal Gočár intenzivně pracovat na regulačních plánech Dolního (dříve Palackého) a Horního (dříve Riegrovo) náměstí a úpravě bloku okolo kostela sv. Mikuláše. Návrhy a realizace probíhaly postupně až do roku 1945.

V roce 1943 dokonce navrhl, ve spolupráci s Janem Víškem, i hrob Medovy rodiny na místním hřbitově.

Vraťme se zpět k Medově vile. Stavba kombinuje železobetonovou a zděnou konstrukci. Dům nese typické znaky funkcionalismu - jednoduché a nekomplikované tvary, hladké průčelí bez ozdob, oživené kontrastem světlé omítky a červeného nátěru části přízemí a okenních rámů (inspirace Le Corbusierem), výrazná pásová (průběžná) okna a obecná horizontalita střech a teras s pergolou.

V přízemí bylo umístěno sídlo Medovy firmy, která fungovala jako zasilatelství látek. Bohužel se nedochovaly téměř žádné historické fotografie. Je pouze doloženo, že zde byly kanceláře, čekárna pro zákazníky, vzorkovna a skladiště, což symbolicky naznačuje mírné zasunutí místnosti i odlišná barevnost. Malá rampa na zahradním průčelí přímo ukazuje místo překládky zboží z auta do skladu.

V prvním patře vily se nachází původní mezonetový byt manželů Medových a jejich tří dětí. Návštěvníci mohou obdivovat dokonale zachovalé interiéry s velkým množstvím originálního vybavení tak, jak to Josef Gočár navrhl. Od radiátorů ústředního topení přes lustry až po vestavěný nábytek.

Prostoru dominuje velkorysý obývací pokoj s průběžným (pásovým) oknem po celé délce stěny. Jediným „zdobným“ prvkem je volně stojící železobetonový sloup, který zde, v návaznosti na mírně zasunuté přízemí, prochází vnitřním prostorem. Součástí obýváku je vestavěná knihovna a boční pracovna s balkonem.

Vestavěná knihovna v obýváku, náhled do pracovny (v galerii)

Na stole zůstal historický psací stroj z kanceláře, v knihovně pár tužek, drobnosti ve skříních, fotografie, obrazy syna Medových na zdech, na věšáku v předsíni deštník a klepadlo na koberce, z boku zavěšený telefon ….

Obývací pokoj je prostorově propojen s převýšenou halou s dřevem obkládaným schodištěm, vedoucím k bývalému hostinskému pokoji a terasám v druhém patře, čímž se ještě umocňuje dojem rozlehlosti bytu. Mezi halou a obývacím pokojem vévodí po celé ploše prosklené skládací široké dveře, což podporuje dojem dokonale prosvětleného prostoru v horizontálním i vertikálním směru. Pouze ložnice rodičů a dětské pokoje jsou uzavřené neprosklenými dveřmi, čímž zajišťovaly svým obyvatelům soukromí.

Hala, vpravo dole skrytý radiátor

V obytném patře se dále nachází kuchyně se spíží, koupelna s původní vestavěnou vanou a ve výklenku skrytou miniumývárnou se zrcadlem a retro umývadlem.

Schodiště do druhého patra, vlevo skrytý radiátor

Vystoupáním po točitém schodišti se návštěvníci dostanou do druhého patra. Kdysi velký hostinský pokoj byly za socialismu přestavěn na byt pro lékaře, který působil v ordinaci v přízemí. Naštěstí jde o jediný větší zásah do původních prostor vily. Terasy jsou prozatím (z bezpečnostních důvodů) pro veřejnost uzavřeny.

Torzo přestavěného bytu ve 2. patře (za dveřmi velké skříně je ukrytá vzduchotechnika)

Prozatím nepřístupná terasa

V suterénu vily se nachází prádelna s původní betonovou prádelní vanou a brutarem na vyváření, několik sklepů různých velikostí a bývalý sklad látek.

Továrník Otakar Med si však vilu dlouho neužíval. Během druhé světové války byl za účast v odboji poslán na několik let do koncentračního tábora. Jak po návratu prohlásil, přežil nejen díky ohromnému štěstí, ale i kvůli své houževnatosti a dobré kondici, získané dlouholetým členstvím v Sokole.

Po komunistickém převratu v roce 1948 byl dům rodině zkonfiskován a vyvlastněn. Přízemí (bývalé firemní kanceláře) bylo přestavěno na zdravotní středisko a mateřskou školu. Představitelé tehdejšího národního výboru však nenechali rodinu Medových vystěhovat, tudíž mohli i nadále užívat svůj byt v prvním patře s veškerým vybavením. K určitým stavebním zásahům došlo pouze ve druhém patře (viz text výše). Díky tomu se dům zachoval v téměř původním stavu až do dnešních dnů, a to včetně originálního nábytku na míru, opět dle návrhů architekta Josefa Gočára.

Jedna z bývalých ordinací v přízemí, kde byly kdysi kanceláře Medovy zasilatelské firmy

V roce 1958 se Medova vila stala chráněnou kulturní památkou. Otakar Med se navrácení svého majetku dožil, neboť po listopadu 1989 získala rodina dům v restituci zpět. Bohužel však neměla dostatek finančních prostředků na kvalitní odbornou péči, takže se postarala pouze o nezbytné opravy. Otakar Med zemřel v roce 1996 ve věku téměř 95 let.

K vile však patří i rozlehlá zahrada. Po vyvlastnění komunisty již rodina Medových na údržbu zahrady nestačila, a ani neměla zájem ji udržovat. Město Humpolec tedy nechalo před zpřístupněním veřejnosti vykácet náletové dřeviny až sedmdesát let staré. Lze tak pouze obdivovat torzo zahradního bazénu a vzrostlé stromy, a domýšlet se, jak zahrada asi vypadala v dobách své největší slávy.

Nabízí se tedy otázka, co bude s vilou i zahradou dál … Jako vždy a všude, vše je otázkou financí, ať už z rozpočtu města, kraje, formou dotací nebo sponzorských darů, a pochopitelně i času. Jako první je plánována nákladná rekonstrukce zahrady.

Vila by mohla po rekonstrukci sloužit jako kulturní historická památka na dobu první republiky, kdy Humpolec podnikatelsky vzkvétal. V prvním patře domu by měla být zřízena expozice, připomínající textilní historii města, funkcionalistickou architekturu předválečné éry a pochopitelně rodinu obchodníka s látkami Otakara Meda.

Přízemí domu, kde byly kdysi firemní kanceláře, by se mohlo stát zázemím různých kulturních aktivit. Jednou z možností je společensko-kulturní centrum odkazující na historii soukenictví nebo jej aktivně využívat jako edukativní centrum.

Za velice zasvěcenou prohlídku a poskytnutí veškerých informací děkuji průvodkyni a koordinátorce projektu Natálii Brzoňové (viz foto v galerii).

Fotogalerie