Není to obyčejná zahrada. Je to sad pro malé děti. Možná je i kouzelná.  Aspoň já to tak cítím. Jakoby mě někdo posunul o 66 let zpět. Vidím se v punčocháčích v mateřské škole. Jak já je nenáviděl. Každé ráno, jak mi je maminka soukala, tak jsem se vztekal, že je nechci. Co je to za zvláštní zahradu? Je součástí mateřské školy nedaleko mého paneláku. Je plná dětí jako smetí. Město ji nabízí po vyučování a ve dnech pracovního klidu dětem na hraní v doprovodu rodičů. Já tam dělám několik hodin týdně správce za minimální mzdu. Peníze nejsou na prvním místě. Mé priority jsou být mezi lidmi, pozorovat skotačící děti a být ještě užitečný.

Když vidím ten frmol, tak mi napadlo, co kdyby mi půjčili kolínko za mé umělé. Zahrada je velká a pěkná. Jenže další věci rozseté po ní jsou zmenšené. Malé domečky, do kterých se dospělý nevejde. Malinké lavičky pro krátké nožičky. Přilehlé sociální zařízení má malinkaté záchodky a jeden větší pro paní učitelku a pro mě. Dvě malá umyvadla a jedno velké.

Větve mohutných stromů sahají skoro na zem. Listnaté stromy se střídají s jehličnatými. Voní tu okrasné keře a ptáčci zpívají. Ráj. Po zahradě chodím zásadně bos. Prý to zpomaluje neuropatii. Přes tu nádheru jsem zapomněl, že mi bije špatně srdce (mám arytmii) a bolí koleno. Houpačky jsou také zmenšené. Jen pískoviště je velké jako pláže na Baltu.

Děti i dospělí mě jako seniora nahlas pozdraví. Běžně se mi to nestává, ale tady v té kráse jsou lidé upřímnější. Je to příjemné popovídat si s rodiči. Na svět a na druhé lidi nenadávám. Mám to v rukách, jak  se svým časem naložím. Není to ztracený čas.  Naopak působí to jako balzám na duši. Někdy si postavím židli mezi zeleň a čtu. Dnes zrovna „Třicet manželek“ od Eduarda Petišky. Je to o vztazích mezi partnery. Napsal to před šedesáti lety, ale pořád jsou problematické. Možná dnes ještě složitější. Život je krásný a já ho miluji. Doufám, že mi ještě bude dlouho přáno tak nádherně snít.