Musím to vydržet. Šéf se musí poslouchat. Stejně se nic nezmění, tak nač se rozčilovat… Takový přístup je v zaměstnání poměrně běžný u lidí vyššího věku, u mladých je výjimečný.

Vydržet, zatnout zuby, udělat svou práci jak nejlépe umím, nerozčilovat se... Čím více se blíží odchod do penze, tím častější je tato strategie, jak přežít v zaměstnání. Přežít další pracovní den. Ne prožít, ale přežít.

„Za dva roky můžu jít do penze, tak mám jasný cíl do té doby v práci vydržet. Nebaví mě to tam, jsem unavená. Kolegové se v posledních letech často mění, nikdo z těch, se kterými jsem si rozuměla, už tam není. Chybí mi, že už si po práci společně občas někam nevyjdeme, vlastně si tam ani nemám s kým popovídat. Každé ráno tam odcházím s rozhodnutím, že budu mlčet, dělat co musím a do ničeho se neplést,“ vypráví účetní Lenka.

Během posledních osmi let se v malé rodinné firmě, kde pracuje, vystřídaly desítky nových mladých zaměstnanců. „Jsou tady dva, tři roky, pak jdou jinam. Hledají co nejlepší pracovní podmínky, nejrůznější výhody, benefity. Já tady naopak sedím jako stará kvočna a doufám, že vydržím do penze,“ říká. Nedávno ale byla překvapená, když jí majitel firmy dal slušné prémie a poděkoval jí, že je společnosti věrná. „Řekl, že si váží toho, že jsem loajální, že je na mě spoleh. To mě mile překvapilo, myslela jsem, že pracovníci v předdůchodovém věku jsou spíš na odpis,“ dodává.

Jsou profese, v nichž nyní lidé vyššího věku hrají tak významnou roli, že by bez nich došlo k velkým potížím. Typický příklad? Sociální služby. Když přijde do domova seniorů pracovat jako řadová pečovatelka mladá dívka nebo mladý muž, velmi často brzy skončí.

„Práce pečovatele je nesmírně fyzicky a psychicky náročná. V drtivé většině  tu práci dělají ženy ve věku padesát pět až šedesát let. Dělají ji dlouho a postoj téhle generace je, že důležité je vydržet. Ale uštvat se a jít do důchodu s žaludečními vředy není moc dobrá cesta. Mladí si to zkusí a pak řeknou že to nemají zapotřebí. Vůbec se jim nedivím. Nebo i chtějí tu práci dělat, přijdou s nápady co zlepšit, ale v mnoha zařízeních je styl pevně daný a s inovacemi neuspějí. Už dnes chybí podle Asociace poskytovatelů sociálních služeb tři tisíce pracovníků,“ připomíná Simona Bagarová, zakladatelka organizace Mila, která se mimo jiné snaží zajistit lepší podmínky pro pracovníky v sociálních službách.

„Odešla jsem do penze naprosto psychicky i fyzicky vyčerpaná. A to mě ještě šéfová přemlouvala, ať dělám i v důchodu. Vím proč. Nikdy jsem nereptala, brala si služby, když kolegyně onemocněly nebo jim onemocněly děti. Jsem prostě zvyklá dřít a mlčet,“ vypráví sedmašedesátiletá Vlaďka, která pracovala jako pečovatelka a ještě si přivydělávala úklidem. „Na mém místě se po mém odchodu do penze za dva roky vystřídalo šest mladých děvčat. Všechny odešly, říkaly, že nejsou spokojené, že je to moc velká dřina,“ tvrdí.

Skromní, nenároční

„Starší pracovníci často přinášejí do týmů stabilitu, zkušenosti, často i klíčové kompetence pro zvládání změn. Data našeho průzkumu ukazují na pozitivní trend – firmy si začínají zaměstnanců padesát plus více vážit,“ uvedla Jitka Kouba, marketingová ředitelka personální firmy Grafton Recruitment s tím, že jsou oceňování pro pragmatickou povahu a nízkou fluktuaci.

Z několika průzkumů v poslední době také vyplynulo, že starší zaměstnanci nejsou nároční co se týká očekávání různých výhod a benefitů.

„Starší generace preferují ověřené jistoty v podobě klasických benefitů jako je dovolená nebo příspěvek na stravování. Naopak u mladších generací registrujeme příklon k alternativním druhům benefitů a chuť experimentovat. U generace Z tak zaměstnavatelé uspějí s nabídkou pružné pracovní doby nebo příspěvkem na terapie,“ uvedla Klára Krumphanslová, manažerka společnosti Edenred.

Zvyklí plnit úkoly

Čtyřiašedesátiletý Pavel pracuje celý život jako projektant, posledních třicet let ve stejné firmě, na stejné pozici. „V posledním roce si připadám jako klasický dožívač, čekatel na důchod. Když se ve firmě vyměnilo vedení, viděl jsem, že je zle. Přišel ambiciózní šéf, který začal pořádat teambuildingy a akce, na nichž se všichni bili v prsa a říkali, jak jsou úžasní. Tak jsem si to tam povinně odseděl. Viděl jsem ty kritické pohledy, připadal jsem si jako starý dědek. Ale panečku, když je třeba udělat nějakou práci navíc, něco rychle zařídit, prostě máknout, jde pan šéf vždy za mnou. Vlastně máme takovou nevyřčenou dohodu, že on mě nechá dožít do penze a já nebudu prudit. Ale když to spočítám, pracuju výrazně víc, než mladí kolegové, kteří pořád jezdí na nějaká školení jak se rozvíjet, ale práce jim stojí. Navíc si pořád na něco stěžují. Přijde mi směšné, jak pořád jednají o nějakých výhodách jako je práce z domova, seberozvojové kurzy, příspěvky na dovolenou a podobně,“ vypráví.

V poslední době se čím dál více mluví o tom, že stárnutí populace nevyhnutelně přinese i větší zájem o zaměstnávání lidí ve vyšším věku. Někteří to vítají a plánují pracovat i v době, kdy by mohli být v penzi, jiní se už naopak nemohou odchodu do důchodu dočkat. Samozřejmě, že jsou v generaci současných šedesátníků a starších nejrůznější osobnosti, od lidí líných až po nadměrně pracovité, ale platí, že jde o poslední generaci, která byla zvyklá brzy ráno vstávat do práce a zastávala heslo, že není dobré vyčnívat z davu, provokovat. Takže vlastně šlo o ideální zaměstnance.