Asi moc koukám na televizi. Nebo mám na něco příliš dobrou paměť. Taky se mi někdy těžce žije s handicapem polyglota amatéra a překladatelky-tlumočnice exprofesionálky.

Baví mne, jak se občas do překladů knih nebo filmů vloudí kouzlo vtipného nechtěného. Někdy to jsou takové perly, že i když je film sebenapínavější nebo srdcervoucí, řvu smíchy a fakt nevěřím...

Filmy podle Steelové na to bývaly jedny z nejlepších. Například jsem v jednom z nich zachytila gastronomickou raritu. Hlavní hrdina tam šílel, že se mu v kuchyni pálí guacamole. Docela by mne zajímalo na čem a proč. 

V jiné podobné story zase jakási krasavice inteligentní oznámila, že pojede i s dětmi na dovolenou k Martě na vinici. Jelikož do té chvíle ve filmu nebyla o nějaké Martě ani zmínka, byla jsem lehce dezorientována. Po chvíli se vše vyjasnilo. Dovolená se konala na ostrově Martha´s Wineyard.  Tehdy jsem konstatovala, že bych zas mohla někdy zajet ke Karlovi do varů nebo možná taky  ke Konstantinovi do lázní.

Dokonce i televizní dokumenty jsou někdy velmi nečekaným zdrojem zábavy. Sledovala jsem film o vztahu Velké Británie a  Německa před 1. světovou válkou. Překlad z němčiny. A ejhle - nosná informace, že se anglický král Jiří V. setkal se svým bratrancem Wilhelmem Kaiserem. Uši to slyšej, mozek tomu nevěří. Někdy si říkám,  že to snad ani není možný.

Teď se dívám na americký seriál ověnčený cenami, který se jmenuje 1923. Tam jsem se zase dozvěděla z úst řádové sestry, že kdyby nebylo katolické výchovy,  honily by se indiánské dívky po pláních za bůvoly. Přesto,  že se jednalo o velmi krutou a vypjatou scénu spojenou s mučením mladé domorodky, musela jsem popřemýšlet, zda bizoni náhodou nevyhynuli.

Ani v literatuře nejsem ušetřena. Při četbě historické knihy o Kateřině z  Braganzy, manželce anglického krále Karla II., dleli všichni v kajutách. Zpočátku jsem myslela, že jsem snad přeskočila stránku a zmeškala nalodění. Když se ale z kajut do konce románu nikdo nevystěhoval, došlo mi, že si asi autor překladu popletl kajutu s komnatou. Dalmácie nebo decimálka, všechno jedno...

Ale i u nás doma se najde podobná půvabná historka. Kdysi jsem učila španělštinu kamaráda,  který neměl na jazyky moc talent.  Při zkoušení základních slovíček na téma Můj dům byl úplně mimo. Kontrovala jsem tedy ironickou poznámkou, že jak se řekne zatáčka, to si určitě pamatuje. Navazovala jsem na minulou hodinu, kdy ho la curva velmi pobavila. Chvíli na mne zoufale zíral a pak vyhrkl s úlevou: la picha! Poznámka překladatele: "CH" se ve španělštině čte jako  "Č"!