Dělá mi radost dávat lidi dohromady. Hlavně ty, které k sobě pasují a kteří jsou si navzájem sympatičtí, nebo lidi se stejnými či podobnými zájmy. Jaké předpoklady pro spojování lidí musí člověk mít? Mít rád sebe následně druhé a přát jim. Nezávidět. Jejich štěstí je i mé štěstí. Umět se vcítit do druhých, poznat jejich přání, plány i naděje. Empatie, je dar, ale dá se získat i učením. To ona mě k tomu bezproblémově navede, jako GPS dojet do cíle.

Uvedu příklad. Mám kamaráda, který byl několik let sám a hledal někoho pro život. Až v době covidu, na penzi, jsem začal učit. Mám aprobaci na ZŠ a SŠ, kterou jsem do té doby nevyužil. Bylo mnoho nemocných učitelů, tak jsem zaskakoval. O patro níž učila rozvedená pohledná učitelka. Blesklo mi hlavou: „Ta by se Jendovi určitě líbila. Znám jeho vkus“. Po jeho neúspěších na seznamce, kde některá jeho seznámení zaváněla hororem, jsem se rozhodl, že je zkusím spojit. O velké přestávce jsem sestoupil s počítačem o patro níž. „Věro, mohu Ti někoho ukázat? Mám sympatického kamaráda, který je jako Ty dlouho sám“. Nechceš se na něho podívat, vytahuji počítač s jeho fotkami. Samozřejmě, že na nich vypadal dobře, poradil jsem mu, aby se dal vyfotit u profesionálního fotografa. Jeho vzhled na fotce, ale odpovídal skutečnosti. Vypadá opravdu o 10 let mladší. „Jestli chceš, tak Ti dám na něho kontakt a domluvte se“. „Já si to rozmyslím“. Zaklapl jsem počítač a vrátil jsem se do „své“ třídy.

Při sledování fotek jsem pozoroval její mimiku obličeje. Bylo vidět zájem. Ta se určitě ozve. Problesklo mi hlavou. Dny běžely a nic. Za týden si došla pro kontakt. Sama ho oslovila. Domluvili si setkání na půl cesty. Není z našeho města. Přeskočila jiskra a jsou spolu již 4 roky. Ve vztahu jsou spokojeni a dokonce se do sebe zamilovali.

Jiný skutečný příběh je o chlapech, o zájmech a kamarádství. Založil jsem skupinu mužů, hrajeme pravidelně tenis. Nakonec jsme všichni kamarádi. Do společných akcí mimo sport zatáhneme i své protějšky a také někdy vnoučata. Chodím párkrát týdně ještě do posilovny. Při cvičení se ptám dvou mužů 60+ jestli kromě posilování ještě v důchodu se ještě hýbají. „Ne, jenom chodíme do fitness“. „Nechcete chodit s námi na tenis? Věkový průměr máme tam přes šedesát“? Nakonec se přidali a posílili naše řady. V mládí ho kdysi hrávali. Jeden z nich pečuje o svou devadesátiletou matku na vozíku, takže je to pro něho i z psychologického hlediska podpora. Je mezi vrstevníky a to si od své záslužné, ale náročné péči odreaguje.  Je mnohdy vyčerpaný. Pobyt mezi námi ho zregeneruje. Přijde na jiné myšlenky a také je mezi námi sranda. Je to lepší než brát antidepresiva.

Sedím ve vlaku. Jedu z dovolené. Strčí do mě chlap. Namíchne mě to. „Ahoj, říká mi“. Já ho nepoznal. Před 40 lety jsme spolu hrávali fotbal. „Jak se máš, Sportuješ ještě? Ptám se ho. „Rád bych, ale nemám s kým“? Tak jsem ho přibral do nohejbalu a na ping-pong. Je mi za to vděčný. Je inteligentní, bývalý majitel lékárny. Po čase mi povídá: „Jindro, Ty máš v sobě dar, schopnost spojovat lidi“. Takže to byl impuls nebo záminka napsat tento článek. Proč to dělám? Proč lidi k sobě nýtuji? Rád dělám lidi šťastné a spokojené. Naplňuje mě to. Nic za to recipročně neočekávám. Možná mě to uspokojuje.

Samozřejmě někteří mě budou oponovat, že do osudu či jednání lidí se nemá zasahovat. Důležité je, zda chci lidem pomoci a jestli o to stojí. Je plno lidí, kteří neumí komunikovat, jsou nerozhodní, vidí jen špatné věci. Jako nenapravitelný optimista mohu pomoci, ukázat cestu a nabídnout třeba spokojený život či najít lásku. Buď mě o to požádají, nebo jim to nabídnu, ale nikdy je nepřemlouvám nebo se nevnucuji.