Vyrazit v létě s krosnami do Malé Fatry byl nápad Borka, muže mé maminky. Sdělil nám ho nějak před prázdninami roku 1983 a svou myšlenku podtrhnul věcně: „Je to jedno z nejkrásnějších pohoří Slovenska, Maruško, vždycky jsme se tam chtěli přece vypravit."

„Jasně, skvělý, tam jsme ještě nebyli, přeci!“ okamžitě jsem se zaradovala.

Maminka trošku svraštila obočí nad mým nadšením: „Myslíš, že to zvládneš?“

„A proč bych to jako neměla zvládnout?“ ptám se.

„No... v kolikátém měsíci budeš?“ s obavou uvažovala maminka.

„Jo táák… no, jestli pojedeme v červenci, tak mezi třetím a čtvrtým. To je v pohodě. Vždyť mi nic není, koukej, vůbec to na mně není vidět.“

„No, jak myslíš, ale musíme ti odebrat nějaké věci, abys neměla tak těžkou krosnu. Takže, Volker, ty musíš vzít pochopitelně stan a oba spacáky." Maminka se ujímá velení a přiděluje úkoly svému, prozatím klidnému, zeťovi.

„Néé, spacák unesu, nejsem nemocná, ale těhotná, mami! Ty s tím naděláš.“ Snažím se vše odlehčit, aby se můj muž nevyděsil z chystaného velevýletu. Přeci jen, ve východoněmecké nížině, kde vyrůstal, příležitost ke zdolávání takříkajíc „velehor“ patrně neměl, takže určitě netuší, co ho čeká.

Maminka ale dál rozvádí své zkušenosti: „Ty nevíš, jak náročné to je, byli jste s námi jen ve Slovenském ráji, tohle jsou ale opravdové hory. Budeme chodit třeba 20 kilometrů denně v nadmořské výšce minimálně 1300 metrů! Já bych mohla vyprávět!“ a mrkla na Borka.

Maminka se svým druhým mužem Borkem poslední léta každý rok zdolávala slovenské hory a pohoří a působila velmi zkušeně, když o tom vyprávěla. Opáčila jsem, aby to téma už bylo za námi: „Mami, od malička jsem zvyklá na túry v Krkonoších s tatínkem, to jsi zapomněla?“

Všimla jsem si, jak zvedla oči v sloup, ale už nic nedodala, takže jsme uzavřeli diskuzi a začali se těšit.

Přišel den D a my kráčeli z Vinohrad k hlavnímu nádraží, odkud jsme kolem půlnoci vyráželi vlakem směr Žilina. Můj muž měl krosnu naloženou asi půl metru nad hlavu a všimla jsem si, že když ji doma zkoušel nandat na záda, malinko se mu podlomily nohy. Krosny jsme doma pečlivě vážili – ta moje měla „pouhých“ 15 kg, na rozdíl od těch, které měli přichystané oba naši chlapci. Ty vážily krásných 25 kilo!

„Teda jsem na to zvědavá, bude to asi mazec,“ pomyslela jsem si, ale navenek jsem se tvářila jako že jsem připravená na všechno. Měli jsme místenky v lůžkovém vlaku, abychom se na to dobrodružství pořádně vyspali.

Nad ránem jsme vystoupili ve slovenské zamlžené vesničce, název si už nepamatuji, a po snídani z vlastních zdrojů jsme se vydali vzhůru vstříc dobrodružstvím. Borek měl v ruce mapu a pečlivě připravený itinerář celé naší výpravy. Asi po dvou hodinách výstupu jsem si už vůbec nemyslela, že patnáctikilová krosna je v pohodě, a funěla jsem jako sentinel. Kluci šli napřed a my s maminkou pozvolna kráčely vzhůru – pochopitelně mlčky, na povídání už nezbýval vzduch v plicích.

Po nějaké době se obloha krásně vyjasnila, my už vystoupali do krásných otevřených výhledů a můžu říct, že i přes tu námahu byl zážitek z pohledů na vrcholky hor tak něco nádherného a nepopsatelného. Člověk si připadal tak nějak svobodný a šťastný.

Maminka hlásila, že si potřebujeme odpočinout, ale kluci rozhodli, že ještě musíme vystoupat jeden příkrý kopec nahoru. Jakýkoliv vzdor byl předem zamítnutý. Můj muž vylezl kamenitou strmou cestu vzhůru jako kamzík, zatímco já sotva dýchala. Uf uf, ještě kousek… radši jsem se dívala do země, aby mi to lépe ubíhalo.

Proti nám po cestě sestupovala skupinka turistů a Volker na celé kolo volá: „Tak co je, ženo moje, co se tak táhneš, všichni na tebe musí čekat!“

„No, taková drzost a ještě před cizíma lidma,“ říkala jsem si, a vjel do mě takový vztek. Jen já věděla, co to je, táhnout ten oboustranný batoh – uvnitř bříška naši budoucí dcerku a z druhé strany na zádech pocitově čím dál těžší krosnu! „Počkej nahoře,“ říkala jsem si, „ty to slízneš!“

No a najednou, kde se vzala tu se vzala, začala kolem mě kroužit dotěrná vosa! To je něco pro mě – tento druh hmyzu mě opravdu dokáže vyděsit, zvlášť když si obhlíží zblízka můj obličej, navíc s nimi mám jisté nezapomenutelné zážitky. Netuším, kde se ve mně vzala taková síla, ale protože jsem pruhované bzučivce chtěla utéct, rozeběhla jsem se do kopce takovou rychlostí, že jsem předběhla maminku i Borka, a stanula nahoře jako vítěz! Ani vosa to nestihla tak rychle!

Nikdo nechápal ten zběsilý běh po kamenech vzhůru – ani turisti, ani má rodina. Až když jsem jim pak říkala, že jsem prchala před žihadlem, smáli se jako blázni, ale spíš si asi mysleli, že blázen jsem já, bát se vosy a to má být budoucí maminka!

Dny na horách byly krásné. Každý den jsme měli předem připravenou trasu, abychom zvládli dojít na místo, kde by se dalo přespat. Jednou takhle odpoledne jsme šli po dlouhé horské louce a tu říkám: „Jéé, hele, koukejte, borůvčí! Jééé, a koukejte, všechno je obsypané borůvkami! Týjo, a jak jsou obrovské!“

S maminkou jsme se na ně doslova vrhly – taková dobrota, no to tady přece nemůžeme nechat! Kluci trpělivě čekali a čekali, a my trhaly a trhaly, pusy modré a celé šťastné.

Když najednou Borek takovým zvláštně zabarveným hlasem říká: „Hele, a víte, že tyhle horské borůvky, které rostou ve výšce nad 1300 metrů nad mořem, jsou ve větším množství pro člověka jedovaté?“

Maminka se narovnala a podívala se na něj zvídavým pohledem paní učitelky, kterou bezesporu byla. Borek nehnul ani brvou a tvářil se naprosto vážně.

„No, všimly jste si, že jsou takové jakoby šedé a větší než obvyklé borůvky v lese?“

„No… to jo,“ říkala váhavě maminka.

„Já bych na vašem místě s tím sbíráním hned přestal.“

Zdálo se nám to fakt divný – nikdy jsme neslyšely o jedovatých borůvkách, ale co když je to pravda? Vypadají trochu jinak, než je známe. Tady vysoko v horách nám nikdo nepomůže! A tak jsme se opravdu velmi nerady zvedly od té dobroty a poslušně následovaly své muže.

Zatáhlo se a začalo poprchávat. Uslyšeli jsme zahřmění a zrychlovali, abychom našli místo na postavení stanů. Tady, ve Velké Fatře, se to úplně nesmí, ale tohle byla nouze nejvyšší – stmívalo se, blížila se bouřka a my to zřejmě celé těmi borůvkami protáhly.

Stany jsme postavili v poslední chvíli a začala pěkná průtrž. Nad námi práskaly hromy a stany co chvíli osvětlovaly blesky. Choulili jsme se ve stanu, kluci s maminkou popíjeli rum – nezbytný to doplněk výbavy horské turistiky. Můžu říct, že jsem se tehdy fakt bála. A pak jsme všichni usnuli.

Probudili jsme se nad ránem a když jsme vyšli ze stanu, uviděli jsme tu krásu kolem nás. Byli jsme nalepeni na plácku blízko skály, která nás chránila od večerního větru a deště. Dobře to kluci postavili. Kolem nás nádherná panoramata, vzduch byl naplněný vlhkostí z deště a zároveň i sluníčkem, které se dralo z mraků. Byl to tak úžasný pocit, i po těch letech si vybavuji tu nádheru. Kolem nás hory, sluníčko šimralo do tváře a ten vzduch! Jo, hory – kdo je miluje, ten ví, že jsou to největší dobíječi a člověk má pocit, že je jen ON a vrcholky. Takové tiché, intimní souznění, které vám vstoupí úplně do nejhlubšího nitra.

Stálo to za to, byly to krásné dny. Měli jsme před sebou předposlední den a sestupovali do údolí. Před námi se objevila salaš, a tak kluci zašli k pastevci, který zde měl své stádo ovcí, a poprosili, jestli se můžeme ubytovat na jeho pastvině. Dovolil nám to, přidal žinčici a kousek sýra a chleba a ještě poznamenal, že nad ránem povede ovečky do hor na pastvu kolem nás. A taky, že ať určitě v noci nechodíme nikam směrem k lesu, že prý se tam někdy objeví i medvědi. Možná nás jen strašil, ale byli jsme obezřetní.

Postavili jsme stany a ani jsme si neuvědomili, že louka je hodně nakloněná. Noc byla příšerná – v podstatě jsme ve stanu celou noc klouzali dolů a zase se posouvali nahoru. A navíc jsme se vzájemně budili, jestli neslyšíme přicházejícího medvěda.

Nad ránem jsme sebou všichni trhli – přímo kolem našich stanů poslušně stoupalo vzhůru stádo oveček. Některé z nich měly na krku zvonce – to byl, panečku, orchestr! Už nemělo cenu se snažit usnout. Vstali jsme, ovečkám zamávali vzhůru, kde mizely za kopcem, a při balení stanů maminka vykřikla: „Jéé, hele, ovečka tady ztratila zvonec!“ A tak to byl takový milý dárek na závěr našeho dobrodružství na horách. Zvoneček má dodnes schovaný.

Když jsme se vraceli vlakem zpět do Prahy, Borek se začal strašně smát: „Něco vám teď musím prozradit – ty borůvky vůbec nebyly jedovaté! Já jsem jenom potřeboval, abyste se od nich konečně odtrhly, protože jsem viděl, jak se blíží ta bouřka, a tak jsem si to prostě vymyslel.“

Začali jsme se smát všichni a maminka říkala: „I ty jeden,“ a pohrozila mu učitelským prstíkem. „Já jsem si to tak trochu myslela, ale člověk nikdy neví!“ A pak dala Borkovi pusu.

Stáli jsme tehdy pod horami – unavení, šťastní, s větrem ve vlasech a životem v nohách. Borůvky jedovaté nebyly, bouřka nás nesmetla a medvěd se naštěstí neukázal. Zato jsme si odnesli puchýře, modré pusy a jednu vzpomínku, která nevybledla ani po letech. A taky zvoneček, který má maminka dodnes.

Dnes už ta holčička, co tehdy cestovala se mnou ještě uvnitř, má sama dvě děti a taky ráda vyráží do světa – i když ne nutně do kopců. A já si pokaždé, když vidím borůvky nebo zaslechnu v dálce zvonec, vzpomenu. Protože to, co si z hor člověk odnese, se nevejde do batohu. Ale zůstane v něm napořád.