U  nás neznámý svatý, ale  jinak  ve světě - hlavně v tom hispánském - dost proslavený. Peruánský mulat, sv. Martín de Porres. Svatý se speciálním smyslem pro humor, možná i tak trochu českým....

Kdybyste ho chtěli vidět na vlastní oči, tak u nás zatím vím o dvou sochách. První je v kostele Panny Marie Růžencové v Plzni. A v životní velikosti najdete zpodobnění sv. Martína de Porres v pražském kostele sv. Jiljí. 

Sv. Martín de Porres v dominikánském kostele sv. Jiljí (fotografie Šárka Bayerová)

Martín se narodil v Limě roku 1579. Byl nemanželský, a tak mohl vstoupit k vytouženým dominikánům jen jako laický bratr. Jeho otec sice byl španělský šlechtic, ale matka pocházela z Panamy a byla sice osvobozená, ale pořád černá otrokyně. Přesto se Martínovi dostalo velmi dobrého vzdělání a později se mu podařilo v klášteře založit sirotčinec a špitál. Na svou dobu byl velice pokrokový. Hlavně při své ošetřovatelské činnosti. Mimo jiné vytušil, že nemoci jsou ze špíny, takže pořád uklízel. Proto  onen svatý s koštětem.

A proč ten můj pocit skoročeského smyslu pro humor? K tomu se dobereme. Martín byl totiž ve své době dost populární. Jeho doménou byly zázraky. Uzdravoval na smrt nemocné, cestoval po světě, aniž se hnul z kláštera, do místností vcházel přes zavřené dveře a u potřebných nemocných se zjevoval zčista jasna. Třeba až v Mexiku nebo v Japonsku. A tohle všechno se v Limě vědělo. Ale nelíbilo se to arcibiskupovi. Mulat a jeden zázrak za druhým? Takže si zavolal Martína na koberec a sdělil mu, že ode dneška zázraky jen s jeho souhlasem. Tak fajn. Martín si to vzal k srdci a pokračoval ve své záslužné práci pro chudé a ve špitále. Mimochodem - často ve spolupráci se sv. Růženou Limskou.

I stalo se, že jednou šel Martín z trhu kolem rozestavěného paláce. Najednou se začalo řítit lešení a s ním i zedník. Ten naštěstí v letu zahlédl populárního Martína a zvolal: PROSÍM,  POMOZ MI!  Pozdějšímu svatému okamžitě bleskově zašrotovalo v hlavě. Co s tím? Mám zákaz, ale přece ho nenechám zabít! A tak zvedl ruku, řekl MOMENT a nechal viset padajícího zedníka ve vzduchu. Sdělil mu, že bude hned zpátky a běžel si "poslušně" pro dovolení k arcibiskupovi. Toho sice málem kleplo, ale povolení Martínovi dal. Ten se vrátil na místo a zedníka nechal opatrně doplachtit na zem. A arcibiskup? Přestal se raději Martínovi do jeho zázraků jednou provždy míchat. Tak praví legenda.

 

Martín de Porres je patronem sociální spravedlnosti, školství, televize (protože se tu a onde zjevoval znenadání a pak komentoval, co viděl jinde), míšenců a domácích zvířat. Co se týče posledních ve výčtu, věřil, že dobrem a laskavostí se zmůže všechno. A tak se mu prý podařilo spřátelit holubici, myšku, kočku a psa. Téměř na každé jeho podobizně či u jeho sochy  jsou zobrazeni, jak hodují z jedné misky. Hned vedle jeho koštěte.

 

Faktem je, že když Martín de Porres umíral v šedesáti letech (1639) na tyfus, přišel mu políbit ruku sám místokrál Luis Gerónimo Fernández Cabrera y Bobadilla, hrabě z Chinchónu. A požádal ho, aby se za něj v nebi modlil a taky přimluvil.

Jestli se tak stalo, nevím. Zajímám se sice o životy všech svatých, ale sv. Martín de Porres je fakt můj oblíbenec. Nejen proto, že jsem v Peru prožila kus života. Jeho záslužná práce v těžkých podmínkách jihoamerického baroka je historicky dokázána. Taky jeho celkově veselá nátura. Však se na  většině svých zobrazení tak nějak potutelně usmívá...

Mám doma už léta pro štěstí jeho košťátko. Maličké atributy se světí v Limě vždy ve výroční den Martínova úmrtí - 3. listopadu.

No tak vidíte. S humorem a nadhledem jde všechno líp už odpradávna. I u těch svatých...

 

Zdroj a ilustrace: El Directorio de los Santos, A. Sandoval (Ed. Aguilar, 1996); Tradiciones Peruanas, Ricardo Palma, (Ediciones 1968)