
Cestující v metru
16. 8. 2025Nastoupila jsem do metra na Vyšehradě a posadila jsem se naproti staršímu páru. Oba se nápadně lišili od ostatních lidí. Mohlo jim být kolem sedmdesáti pěti let. Oba bělovlasí, ona vlasy sčesané do drdůlku.
Upoutala mne její čistá, oduševnělá tvář. Muž na ženě očividně visel. Polovinou svého těla se opíral o ženu, ruku měl položenou na ženině noze. Byl by ji asi držel i za ruku, ale ona měla v rukou igelitovou tašku. Bylo napohled vidět, že jsou cizinci. Nemluvili, zahloubaní do svých myšlenek, semknuti k sobě.
Žena najednou otevřela igelitovou tašku a vyndala z ní objemnou knihu, která velikostí připomínala slovník. Otevřela ji, něco přečetla, její muž se sklonil nad knihou, aby se podíval, co žena hledá. Ona mlčky zavřela knihu a vrátila do tašky. Já jsem zahlédla název knihy: Guide to slavonic languages (Průvodce slovanskými jazyky).
Pozorovala jsem je. Byli naprosto odlišní od všech Čechů, stejně tak od běžných cizinců, kteří obvykle drží v ruce průvodce a hlučně na sebe pokřikují.
Po celou cestu mlčeli, tiše seděli, ponořeni do svých úvah. Přitom jeden druhému dávali najevo svou přítomnost a radost být spolu. Na Florenci vystoupili. Zastavili se před cedulí, která ukazovala přestup na další linku a hledali kudy se dát. Ti dva, kterým tvoří doprovod láska, se neztratí ani nezabloudí.