Procházím uličkami města, které jsem si, právě tak, jako před dávnými lety Prahu, okamžitě zamilovala. Zdají se mi povědomé, ač jsem tu prokazatelně prvně v životě. Tudy jsem prošla v jednom snu – připomíná se mi svážná ulička, lemovaná podloubím starodávných domů a vedoucí k náměstí. „Déjà vu,“ říká se tomu. Ovšem ve snu to byla procházka nočním městem. Všechno je mi tu blízké a známé. Že by život nějakého mého předka prošel Kutnou Horou a nyní se mi to probouzí v genech? Bože, tady je krásně! Ze všeho tu dýchají dávná století. Kolik nohou už prošlo po tomto kamenném mostě k vznešenému chrámu svaté Barbory? Kolik očí už vzhlíželo z jeho výšky do kraje? Před časem i slavného Johnyho Deppa a vůbec celého filmového štábu  - při natáčení sekvencí do filmu o Jacku Rozparovači. Pomalu kloužu čočkami dalekohledu po každičké věžičce, po každičkém detailu tohoto monumentálního, téměř půl tisíciletí starého, pozdně gotického skvostu a tajím dech nad dovedností lidiček, tak vzdálených v oceánu času.

Po tomto městě se mi už navždy bude stýskat a ještě ho nejednou navštívím, přitahována jak můra k petrolejce. Snad se tu někdy nespálím. Něco mi však hned napoprvé vypálilo znamení, i když jen v duši – Sedlecká kostnice. Pokusím se o popsání nepopsatelného.

Procházím docela malým hřbitovem, ukrytým za téměř neproniknutelnou zdí, kromě staré kovářské práce vstupní brány, a blížím se k nikterak velké a vůbec ne okázalé budově, co má být tou slavnou kostnicí. Po vstupu do dveří jdou pochyby stranou – poklady jsou ukryty v podzemních prostorách. Při koupi vstupenek si všímám, že zakoupit lze i lebku. V nabídce mají umělé i pravé. Odolávám kdysi pubertálnímu pokušení. Ofackovaná životem už netoužím svítit si po večerech tak morbidní lampičkou.

Už shora je patrné, co návštěvníky čeká. Všichni scházíme v němém úžasu po spoustě širokých schodů a již na zdech, lemujících ty schody, se potkáváme s ostatky našich předků, sestavenými do tvaru erbů, a čteme si údaje o desítkách tisíců dárců tohoto prazvláštního stavebního materiálu. Jakmile sejdeme dolů, ocitneme se pod tím nejbizarnějším, nejhrůznějším a zároveň nejfantastičtějším lustrem, jaký kdy mohl vzniknout. Ze všech druhů lidských kostí a desítek lebek, kteréžto na nás tupě zírají ztemnělými otvory a výhružně cení kompletní i různě prořídlé chrupy. Jako bych slyšela: „Koukejte, lidičky, jak jsme vlastně všichni stejní! Pán nebo kmán? Všechno jedno! Tady jsme si všichni rovni! Je úplně fuk, jaký šat nás pokrýval! Zda břich byl plný, či zda zpíval hlady. Všichni jsme si rovni – tady!“ Sloupy, vázy, svícny, trůn, pyramidy, erby … a ten lustr! Tisíce kostí a lebek tu tvoří životu výsměšná seskupení. Chce se mi plakat i smát. Obchází mě hrůza i obdiv k tvůrci tohoto strašlivě krásného panoptika.

Ještě nikde se nechovali návštěvníci tak tiše a ukázněně, jako tady. Všichni zde mají skoro stejný smíšený výraz. Jen ve chvílích, kdy se křečovitě usmíváme či vyděšeně zíráme, se různě střídáme. Je to směs údivu i obdivu, soucitu i úcty, bázně i hany, ale i pobavení. Skoro bych dala ruku do ohně za to, že si tu každý, možná v různé síle, ale každý, uvědomí svou smrtelnost. A smrtelnost svých blízkých. Nevěřím, že odsud někdo vyjde nikterak nepoznamenán. To, čeho jsme tu svědky, nelze jen tak zapomenout. Obcházím už po třetí všechny tyto prapodivně lidské exponáty a nemohu se odtrhnout. Připadám si jako očarovaná. Vždyť je to tak strašlivé! A zároveň tak zvrhle přitažlivé. Morové epidemie a války. Co všechno jste museli, lidičkové, zkusit, než vás ta zubatá vysvobodila. Vysvobodila? Tak proč se jí tak bojíme? Tady se nám sice vysmívá, ale zároveň ukazuje i svou vlídnou tvář s náznakem humoru.

Tolik rozporuplných pocitů …

 

Info z Wikipedie: 

Sedlecká kostnice má zajímavou historii. Původně to byl hřbitovní kostel zdejšího cisterciáckého kláštera. Podle pověsti přinesl opat sedleckého kláštera Heidenreich hrst země z Božího hrobu v Jeruzalémě a rozesel ji po hřbitově. Hřbitovní půda se tak stala součástí Svaté země a proto se sem pohřbívalo nejen z Čech, ale i z okolních zemí.Tisíce lidí zde našly poslední odpočinek také v dobách epidemií a husitských válek. Podle dochovaných pramenů sedlecký hřbitov zabíral plochu 3,5 hektaru a bylo zde pochováno na 40 tisíc křesťanů. Na konci 15. století byla většina hrobů zrušena a kosterní ostatky zemřelých byly uloženy do spodní kaple kostela.

Kosti v Sedlecké kostnici poskládal umělecký řezbář František Rint až kolem roku 1870.

Od 1. října 2025 začne v kostnici probíhat až do odvolání rekonstrukce schodiště a bude tak přechodně nedostupná pro návštěvníky s pohybovým omezením.

Moje první návštěva Kutné Hory a kostnice v Sedlci s výše popsanými dojmy proběhla před více než 30 lety. 

 

Foto: Pixabay