Dostala se mi do rukou tato zajímavá fotografie.

A co je na ní vyjímečného?

Je to první autobus, který vyjel v roce 1924 z Boskovic do mé rodné vesničky Protivanov.

 A já jsem právě včera jela autobusem a v něj si hezky popovídala. Když potkám někoho, kdo začne zajímavě povídat, tak se stávám velmi dobrou posluchačkou. A on mi začal vyprávět jak v minulosti jezdívaly ty první autobusy, které měla nahoře zavazadlové prostory a čím vším možným i nemožným byly naplněné. A on jako malý chlapec se na ně velmi rád a hlavně udiveně díval.

  A dál povídá, že dnes už moc lidí nejezdí ani autobusy, všichni mají auta a ráno vozí děti do škol, které jsou vzdálené třeba jen několik desítek metrů. Dodává, v mém dětství jsme i zde všichni chodili do škol pěšky a měli jsme to někteří i několik kilometrů.

  A já se musím vrátit do svého dětství, kdy jsem od malička musela chodit pomáhat na naše rozsáhlá pole a louky, které byly některé velmi, velmi daleko a to až u lesa. A tak vždy při této cestě jsem přímo snila o tom, kdyby tak něco jelo a já se mohla svézt.

  V té době se ovšem v těch našich končinách objevovali jen koně nebo kravičky, které měli povozy naplněné většinou senem, v době žní to byly snopy obilí, na podzim brambory, řepa, v zimě se vozilo z lesa dříví na topení. A v mém útlém dětství bylo i to kolo na vesnici velikou vzácností.

  Dnes doba pokročila, u některých domků parkují třeba i tři auta. Vím, že každý do práce jede třeba jinam, takže jsou využita.

   A já zase slyším souseda v autobuse. Vzpomínal na své mládí, v kterém cestoval dál do škol. Říká - často byly autobusy tak přeplněné, že jsem stál jen na jedné noze.

  Ano, to jsem s ním naprosto souhlasila, protože tak jsem v mládí cestovala do dalších škol ve městech i já.

  Na dnešek jsem velmi dobře spala a měla v noci hodně snů. A jeden byl skutečně zajímavý.

  Byla jsem mladá a šla vesničkou, kde nejezdila žádná auta. U každého domečku byla lavečka, kde seděly usměvavé babičky nebo i dědečci a já je zdravila a oni měli i čas se mnou prohodit dobré a laskavé slovo.

  V dnešním snu jsem se snad ocitla na jiném světě - tam nikdo nespěchal, všude bylo plno květin, v čistém vzduchu poletovali ptáčci, pestrobarevní motýlci i včeličky, malé děti si klidně hrály i na cestě a prázdné prašné silnici.

  A tak dnes zjišťuji, že ve svém vyšším věku se moje sny úplně mění.

  Zase bych si přála alespoň občas ten život bez té přemíry aut, u domků lavečky a veselé hrající si děti a mládež bez chytrých telefonů  ♥