Právě sedím v Gambáči, před sebou sklenku Merlotu, ale nesleduji fotbal, který běží nedaleko ode mne na velké obrazovce, nýbrž jsem duší i srdcem opět na našich středomořských cestách, zejména na Korfu, u usínajícího moře a u své ženy, která tehdy seděla vedle mne, a místo gambáčského červeného v myšlenkách popíjím skvělou řeckou Apélii.

Německý spisovatel Jean Paul vyslovil a napsal někdy na přelomu 18. a 19. století tuto věčnou pravdu:

„Vzpomínky jsou jediný ráj, z něhož nemůžeme být vypuzeni.“

Dlouhých dvacet let už uplynulo od krásných okamžiků, které jsme hluboce prožívali při poznávání řeckého ostrova Korfu. A já s lítostí v srdci vzpomínám na svou ženu, která se už několik let na svět dívá odněkud shůry. A vzpomínám i na naše tehdejší noci, plné pohody.

 * * *

Večerní pohoda v pobřežní kavárně Evinos

 Kavárna Evinos v příjemném letovisku Agios Stefanos se zvolna noří do večerního šera. Zapadající slunce se na italské straně Otrantského průlivu právě dotklo hladiny Jónského moře a přímo k našemu stolu, který je na vysoké terase nad pláží, zamířil přes průliv zlatavý pás slunce. Slunce a moře zde každý den pořádá představení, kterému chybí jen potlesk na otevřené scéně. Zmáčkl jsem spoušť foťáku přesně v tu pravou chvíli.

Moře je krásné v každé denní době. Od brzkého rána až do pozdní noci. Tak jak slunce stoupá nebo klesá oblohou, bude se měnit a postupně přelévat i jeho barva. Od jemně purpurové, přes zlatavou, sytě modrou, až po ohnivě purpurovou, když končí den. Při tomto představení není třeba slov. Jen mlčet a dívat se. Jakákoli jeho repríza nemůže nikdy zklamat. Ať už je kdekoli. Já i moje žena jsme milovali tyto okamžiky. Chvíle, kdy s vámi zacloumají emoce a přenesou vás až někam daleko do jiného světa. Pohled na moře uklidňuje. A jeho nikdy nekončící hlas zní do uší vnímavého diváka jako nádherná hudba.

Po čtyřicetistupňovém odpoledním žáru k večeru konečně ožíváme a sklenice ledového frappé chutná jako pohádková živá voda. A všechny problémy, které si člověk podvědomě nosí neustále s sebou, jsou najednou docela malicherné a rozplývají se v té purpurové záři na obzoru. Moc rád se na tu fotografii do dnešních dnů dívám. Je to ztělesnění skutečné duševní pohody a našeho vztahu k sobě, k moři a Středozemí vůbec. Příjemná vzpomínka.

Co vlastně člověku v podzimu života zbývá? Občas si vybavit všechny ty společné, krásné chvíle, strávené na cestách po světě. A za hlavu hodit nevyzpytatelné problémy současného světa. Jsou chvíle, kdy si říkám, ještě že jsem už tak starý. A vybavuji si určité pasáže ze své knihy o vývoji starověkých civilizací, která mapuje vývojové civilizační sinusoidy.

Každodenní večerní posezení s přáteli u kávy a sklenky Apélie bylo příjemným završením těchto neobyčejně žhavých letních dnů. Tenkrát, ve večerní kavárně Evinos, jsem měl v hlavě jen samé příjemné myšlenky. Stejně tak i moje Eva. A také jedna mladá, příjemná žena s malou dcerkou, se kterou jsme se tam seznámili a která s námi sdílela onu podvečerní pohodu.

Dámy právě probíraly něco velice důležitého a já tiše sledoval pomalu tmavnoucí moře. A všichni jsme intenzivně vnímali tu lenivou atmosféru večerního řeckého léta.

Káva na vrcholu Pantokrátoru s výhledem na Albánii

Odpočinek v Kerkýře poblíž pevnosti

Na vyhlídce Bella Vista

Řecký večer

  * * *