Už jste někdy něco vyhodili a dodatečně jste toho litovali? Mně se to párkrát v životě stalo, ale přežila jsem to. Patřím spíš do skupiny lidí, kteří nemají se zbavováním se nepotřebných věcí zásadní problém. Preferuji totiž rozumný pořádek ve věcech, a ten nejde udržet, pokud se hromadí zbytečné věci v omezeném prostoru.

I když já osobně mám v tomto směru docela jasno, můj celoživotní partner je v tomto směru zcela odlišného názoru. Zbavit se sebemenší věci je pro něj problém, nikdy to neudělá dobrovolně a sám. Na počátku našeho vztahu se to nijak neprojevovalo, protože jsme prostě moc věcí neměli. Tehdy byl spíš problém, jak některé věci vůbec sehnat. Nenapadlo mě to ani při prvním společném stěhování, protože jsme se přesunovali do výrazně většího bytu. Časem se nějaké drobné přeháňky na toto téma sice objevily, ale nic významného. Problém se spoustou věcí se začal projevovat až časem. Nejdříve neustálým hledáním něčeho, co se tak často nepoužívalo. Hledání bývalo dlouhé, úmorné a často i bezvýsledné. Občas vyústilo i ve vzájemné obviňování či dokonce hádku.

Téma zbavování se zbytečných věcí probublávalo naší rodinou stále častěji. Věcí přibývalo a rostouci děti potŕebovaly svůj životní prostor. V bytě jsme měli velkou komoru, a tak do ní přibyly regály až do stropu, do kterých se vešlo spousta krabic. Na začátku v tom byl docela systém. Na každé krabici bylo fixem napsáno, co obsahuje. Třeba Ploutve, potápěcí brýle, boty do vody - to byla typická krabice s věcmi na dovolenou. Nebo Učebnice matematiky a statistiky - krabice s obsahem, který asi nikdy nepoužijeme, ale nemáme sílu ho vyhodit. Na startu měla každá krabice dokonce své pevné místo. S běžícími roky přibývaly do regálu nové krabice a do krabic další odložené věci. Naši synové se do krabicového systému také postupně zapojili. Časem přestalo platit, že krabice obsahují to, co je na nich napsáno. Hledání v nich bylo stále obtížnější, do horních polic regálu se člověk navíc dostal jen ze štaflí. Ze zoufalství jsem se sem tam pokusila o úklid. Dokonce jsem občas něco naprosto bezcenného tajně vyhodila. To ale problém neřešilo.

Postupně jsem dospěla k tomu, že tato situace vyžaduje radikální řez. Všechny krabice je třeba z komory vystěhovat, jejich obsah vytřídit, zbavit se nepotřebných věcí. Ale jak k tomu přesvědčit svého muže? Opatrné náznaky nefungovaly. A když jsem mu to řekla přímo, tak si myslel, že jsem se zbláznila. Uzemnil mě spoustou argumentů, jakékoliv přebírání a třídění věcí nepřicházelo v úvahu! Proč? Co když budeme z toho někdy něco potřebovat? Zase jsem ustoupila. Postupně jsem začala naši přecpanou komoru nenávidět. Ještě, že měla dveře, které se prostě daly zavřít!

Vnitřně jsem se s tím nesmířila, ale ani jsem nenašla dost odvahy a energie s tím něco rázně udělat. Až mi jednoho dne pomohla náhoda. Vrátila jsem se z práce domů a manžela jsem našla v předsíni mezi komínky výše zmíněných krabic. Horlivě se v nich přehraboval, věci třídil a nepotřebné zuřivě házel do připravených plastových pytlů. Vypadal dost nepříčetně! Beze slova jsem se k němu připojila. Dokonce jsem nenápadně začala kontrolovat, co všechno vyhazuje. S generálním úklidem komory jsme skončili v okamžiku, kdy se nám podařilo přeplnit všechny tŕi domovní kontejnery. Teprve potom jsem se dozvěděla, co spustilo celou akci.

Můj muž si načrtl nějaký plánek a napadlo ho, že by to měl nakreslit pořádně, aby tomu truhlář rozumněl. Vzpomněl si na svá studentská léta na střední strojnické škole i na rýsovací soupravu v černém pouzdře. Tam bylo určitě i kružítko. I vydal se ho hledat do naší přecpané komory. V první fázi měl docela kliku, protože krabici s nápisem SPŠS, objevil docela rychle. Byla v regálu docela nahoře. Na ní však byla navršená ještě kupa odborných knih. A ty se mu sesypaly na hlavu, když se pokoušel spodní krabici vytáhnout. Takže byl doslova praštěný. Ale třídit a vyhazovat začal až ve chvíli, když zjistil, že je vytoužené kružítko rozbité. Teprve pak se mu prý v hlavě rozsvítilo a došel k závěru, že skladovat spoustu nepotřebných věcí je holý nesmysl.

Bylo to užitečné prozření. Nešlo však jen o ten jeden radikální úklid. Bylo třeba změnit něco i v nás, aby se podobná situace brzy neopakovala. To nebylo vůbec snadné. Trvalo to řadu let, než jsme v této věci dospěli k rozumnému kompromisu. Začínali jsme tím, že jsme o problému mluvili a snažili se vzájemně pochopit. Více jsme zvažovali, co ke svému životu skutečně potřebujeme.

Velkou zkouškou bylo naše poslední stěhování. Když se synové osamostatnili, našli jsme si mnohem menší byt a upravili si ho tak, aby nám vyhovoval. Věděli jsme, že před stěhováním bude nutné radikálně zredukovat věci, které máme. Do nového bytu se prostě všechny nevejdou. Tentokrát se ale tolik nevyhazovalo. Část věcí si konečně odvezli synové do svých nových domovů. Řadu věcí se nám podařilo rozdat nebo dokonce prodat, část umístit do rozmanitých sběrných kontejnerů. Jen pár kousků nábytku skončilo ve sběrném dvoře. Škoda, že v té době ještě neexistovala nábytková banka a re-use pointy!

A ještě malé zamyšlení nad tím, jakou věc bych nikdy nechtěla a nedokázala vyhodit. Je to můj fotoarchiv. Z části papírový, ale převážně digitální. Je to obrazové zpravodajství z mého života.