Je to jen můj pohled. Každý to má jinak. Nechci se dívat do stěn sám. Naslouchat tichu. Namáhat si hlavu. Raději se pohádám, ale sám? To neumím, ani nechci. Jsou však výjimečně chvíle, kdy to chci naopak. Zvláště, když mě čeká nějaké závažné rozhodnutí. Potom vyrazím do „svého“ lužního lesa. Do ticha, kde nerušen se jistě správně rozhodnu. Doma a v rodině jsem převážně obklopen introverty. Jsou to strážci mých zbrklostí. Někde jsem četl, že není dobré, když partneři jsou typově rozdílní. Já si to nemyslím. Nám to funguje již 43 let. Spíše se doplňujeme. Jsem  pedál plynu a manželka brzda, která naši bezpečnost jistí. Ona z deseti možností vidí jen tři dobré. Já to mám jako velký optimista naopak. Razím cestu jako buldozer a ona ji urovnává.

Bez lidí kolem sebe bych uschnul jako rostlina bez vody. Přeji si umřít první, abych nezůstal sám. Je hodně zlých lidí, kvete závist a nepřejícnost. Jenže jsou tu naopak lidé, kteří soucítí a druhé mají rádi. Pro ty jsem se narodil. Ti druzí patří k životu. Snažím se jim vyhýbat. Někdy prudím a je těžké se mnou vyjít, ale pořád ze mě čpí člověčina. Asi jako Julius Fučík vzkazuji. „Lidé,  měl jsem vás rád“. Vím také, že naše děti ač jsou již dospělé, jsou raději, když nás mají pohromadě než každého zvlášť.  

Mám rád kamarády, s kterými brázdím české, slovenské a polské hory. Spím s nimi na chatě i pod širákem, kde ležíme vedle sebe a počítáme hvězdy na obloze.  Se sportovci na hřišti i v tělocvičně vypouštím energii a potom doplňujeme v hospodě tekutiny. Rád rozmlouvám a povzbuzuji pacienty v nemocnici, za kterými jako dobrovolník docházím. Také  mám rád své bezproblémové sousedy, které hezky pozdravím a prohodím pár slov, když se potkáme.  Těm kterým nevoním, nebo mi nejsou sympatičtí, na ty nemyslím a snažím se jim vyhnout, ale i těm přeji. Na zahradě mateřské školy si při práci rád popovídám s rodiči i dětmi, které tam skotačí.

Miluji chvíle strávené společně se svou rodinou. Celou. Se ženou, dětmi i vnoučaty. Žádný partner by mě to nemohl nahradit.. Své radosti i bolesti chci sdílet společně. Podle mě je lepší hladit člověka než kocoura. Nebo cítit v noci, že vedle vás někdo dýchá. Položíte v noci ruku na vedlejší lůžko a ta druhá vám jde naproti. Uběhly desítky let a pořád vám ten druhý voní.  Do smrti nevyčpí.  Je oporou. V dobrém i zlém.