Představte si, že jsem se dožila více než sedmi dekád, a teprve teď jsem si objednala úklidovou firmu. Jen tak na zkoušku – základní balíček, bez mytí oken, žaluzií a archeologického výzkumu v útrobách šatníku. Chtěla jsem zjistit, jaké to je, když u nás doma někdo jiný vezme do ruky hadr a vysavač místo mě. A pochopitelně manžela, ten se také do této činnosti zapojuje. Už na dálku slyším, jak někdo kroutí hlavou: no a co?, ta se zbláznila!, když na to má!, to je nápad! A možná další hanlivé i chápavé myšlenky. 

Řeknu vám, co jsem před dvaceti lety zvládla za dvě hodiny, to mi dnes trvá čtyři. A to už se člověk musí ptát: chci trávit celé dopoledne v kleče pod gaučem, nebo si raději uvařím kávu a podívám se, jak to zvládne někdo mladší, šikovnější – a hlavně rychlejší?

Kdysi by se řeklo, že najímat si „služku“ je buržoazní přežitek. Za socialismu to skutečně nebyla běžná věc – spíš téma k šeptané kritice. Dnes je to celé odvětví: podle Českého statistického úřadu působí v Česku kolem 6 tisíc firem zaměřených na úklid, jejichž roční obrat se pohybuje v miliardách korun. A zákazníci nejsou jen „leniví boháči“ – jsou to rodiny, které nestíhají, senioři s ubývajícími silami, ale i firmy, které raději svěří kanceláře profesionálům.

A kdo u nás nejčastěji uklízí? Často cizinci, kteří v této práci našli zdroj obživy. Takže když jim otevřu dveře, nejde jen o to, že si ušetřím namožená záda. Vlastně tím také dávám práci někomu, kdo ji potřebuje. 

Firmu jsem našla na internetu. Přišla paní, na první pohled o dost mladší, s dobrou češtinou, ale silným východním přízvukem. Přijela  se dvěma taškami naditými úklidovými prostředky. "Přivezla vás firma?" zeptala jsem se. "Nepřivezla, jedu ze Zličína," odpověděla. Hm, přes celou Prahu. Po obhlídce bytu a vyslechnutí mých požadavků se dala do práce. Bez poznámek, v klidu, s rozvahou a pečlivostí. Prosbu, uklidit nejdříve můj pokoj, vyslyšela, já se poté mohla hýčkat uzklizeným prostředím, sednout k počítači a věnovat se pracovním úkolům, které jsem si z kanceláře přinesla domů. Lilianě šla práce od ruky. Neodmítla kávu a drobné občerstvení, ale příliš se této nabídnuté přestávce nevěnovala, brzy se vrátila k rozdělané práci. 

Zavzpomínala jsem na maminku. Bydlela ve městě asi třicet kilometrů vzdáleném od mého bydliště. Když se jí blížila osmdesátka, jezdila jsem jí uklízet. Kvůli mé časově náročné práci jsem však nemohla jezdit každý týden. A když jsem na jedné návštěvě sama pro sebe konstatovala, že maminka už úklid jen tak šolíchá, nadhodila jsem možnost zapojení nějaké firmy. Zakořeněný názor - co by tomu řekli sousedé - se mi podařilo vymluvit, maminka si našla paní, a později se mi přiznala, jak se jí ulevilo. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Mohla se více věnovat své oblíbené činnosti, čtení.

Po odchodu Liliany jsem si potvrdila vlastní názor: proč se bránit tomu, co člověku zpříjemní život? Úklidová firma není výstřelek ani slabost. Je to praktické řešení. A protože mi po úklidu zbyde energie, tak tu už věnuji raději na něco, co mi opravdu udělá radost – třeba na napsání krátkého zamyšlení, nebo na setkání s kamarádkou, či procházku přírodou. Myšlenky, že bych měla zpytovat vlastní svědomí, si do hlavy nepouštím.