„Pokud muž otevře ženě dveře od auta, je to buď nové auto nebo nová žena,“ řekl kdysi princ Philip. A teď si představte, že se mi přesně tohle jednou v létě stalo.

Trávila jsem zrovna dovolenou na chalupě. Manžel tam za mnou přijel po večerním hraní neobvykle pozdě. Viděl, že ještě nespím, proto na mě zavolal, abych sešla dolů. Ve chvíli, když jsem dorazila na zahradu, zrovna něco vyhazoval do popelnice.

A pak se to stalo. Rychle přiběhl, otevřel dvířka vozu a šetrně mě vyzval, abych se na chvilku posadila, že mi potřebuje něco říct. Krve by se ve mně nedořezal, protože auto bylo sice fungl nové, ale moje, takže první varianta jaksi nepadala v úvahu. A ta druhá možnost se mi také nezdála. Vždyť já jsem tenkrát po dvaceti letech manželství už nebyla nejnovější. Logicky mě napadlo, že v tom bude úplně jiná nová žena.

„Mám trochu zpoždění. Neuvěříš, co mě potkalo,“ začal opatrně.

Seděla jsem tiše a čekala, co z něho vyleze.  Pak se mi zatmělo před očima…

Muž si večer v centru města zaplatil parkování, ale při návratu se opozdil o patnáct minut a můj dva dny nový Citroen už nenašel. Byl odtažen na okraj Prahy, kam se v noci nebylo lehké dostat. Musel vzbudit syna a jeho autem společně vyrazili na odstavné parkoviště, kde odevzdal celý svůj večerní honorář, ještě k němu pár stovek přidal a teprve až po této anabázi se vydal za mnou na venkov.

Co čert nechtěl, v lese mu do cesty vběhl zajíc. Bum, prásk. Naštěstí byla opodál osvětlená pumpa, kde zjistil, že auto je sice pojízdné, ale zajíc vrazil chladič do motoru. Chvilku se musel procházet, aby si promyslel, jak mi tu novinu šetrně řekne. Při té příležitosti si koupil domů na kuráž tři vychlazené plzničky, které v igelitce položil vedle sebe na sedačku. Takto uklidněn pokračoval dál. Měl před sebou už jen pár kilometrů, ale bohužel zase přes les, kde mu do cesty vstoupilo stádo srnek. Naštěstí stihl včas zabrzdit. Pravda trochu prudčeji. Přitom spadla zmiňovaná taška a dvě lahve se o sebe rozbily.

Atmosféra mezi námi sice při jeho vyprávění pomalu houstla, ale já jsem stále mlčela. Cítila jsem, že je potřeba nehysterčit a zachovat chladnou hlavu.

„Moc mě mrzí, co se stalo. Promiň. Ale teda řeknu ti, klika byla, že jsem měl flašky v tý igelitce. Do auta nic nevyteklo a já teď jenom vyhodil střepy. Jedno pivko mi dokonce zůstalo celý. Tak já si ho dám a domluvíme se, co dál.“

V zápětí nastal okamžik, na který hned tak nezapomenu.  Muž vytáhl z kapsy otvírák a udělal cvak. Bohužel jaksi v rozrušení zapomněl, že pádem ze sedačky se lahev natlakovala. Ozvala se rána. Po vteřině nechápavého ticha bylo najednou mezi námi nejen pěkné dusno, ale i pivo, které nám ze stropu kapalo na hlavu.

A tak jsme to moje nové autíčko pěkně pokřtili.

Když jsem konečně promluvila, byla jsem sama překvapená, jak bohatý a šťavnatý mám slovník.

Přiznám se, že než tohle uklízet, byla bych tehdy bývala snáz rozdýchala tu novou ženu.

 

Ilustrační foto Pixabay