Občas mívám zvláštní dny. Trochu přemýšlivé, trochu vzpomínací. Před očima mi defilují až rozostřené obrazy minulosti jak starý film. Matka na starém kuchyňském sporáku vaří bramboračku, otec sedí v obýváku na gauči a čte si noviny. A já sedím u stolu a hraju si se stavebnicí Merkur, připravený matce pomoct, pokud by bylo potřeba. A kamarád Jiří odpoledne zvoní a ptá se matky, jestli půjdu ven. Docela obyčejný den.

Na Ovčíně běhají po stráních ovce a mladý ovčák, s cigaretou v puse, sedí ve trávě a čte si noviny. A já s kamarádem Jiřím se jdeme podívat na zahrádku hajného, jestli mu už zrají okurky. Ševcovic Helenka se sluní na zahradě na lehátku a pohled na její úsporné plavky nás přitahuje. A pak s Jirkou sedíme na betonovém podstavci stožáru vysokého napětí a kouříme mentolky. Dole pod námi je železniční trať, Jirkův domek a za tím vším Vltava. Docela obyčejný den. Pohled, který se mi vryl nadobro do paměti.

V těch zvláštních dnech přede mnou defilují i všechny dívky, ke kterým jsem měl tehdy nějaký vztah. Čtrnáctiletý sirotek Maruška s  krásnou postavou, ale odmítavým postojem, byla příliš mladá, později o něco starší moje první láska a tanečnice Jana, sousedovic Jiřinka, spíše dobrá kamarádka, či moje chmelařská Mona Lisa, která byla až moc opatrná. Hodně nostalgické defilé.

Co všechny dnes asi dělají, jak žijí? Pravděpodobně uvažují jinak než já, možná mají stejné „zvláštní dny“ jako já.  Kdo ví. Mnoho z mých pocitů však nevyvanulo časem, ale ocitlo se v různé podobě v některých mých knihách. A s nimi tam spočinul i entuziasmus našeho mládí a nejrůznější předsevzetí, která se postupem času rozplynula ve všedních problémech našeho dalšího života.

Zvláštní dny. Jsou to dny spíše příjemné. Ten retro pohled bývá pro mne veskrze pozitivní. Bez trápení a vzdychání za zmizelým časem. Za časem, který jsme si prožili a který formoval i naše další bytí.

Je zajímavé, že ač se náš život nějak vyvíjel a ta životní sinusoida ubíhala jednou nahoru a pak zase dolů, v koutku naší duše zůstalo mnohé z pozitivních pocitů našeho mládí ukryté. A v konfrontaci se zcela odlišnou současností přináší občas tyto naše zvláštní dny. Dny, ve kterých se vůbec nezabývám naší zářnou budoucností, protože jsem v tomto pragmatik a budoucnost vidím spíš černě, dny, ve kterých se však s příjemně mírnou nostalgií v srdci stávám opět dítětem, milovníkem a příjemně procházím tím odešlým časem. Abych se opět navrátil od dnů zvláštních, ke dnům zcela všedně současným, které naplňují, ať už příjemně, či nepříjemně, podzim mého života.

Ale i v době dávno minulé jsem míval občas tyto zvláštní dny. Od útlého mládí jsem byl hodně literárně aktivní. A kromě obsáhlého deníku jsem psal i básně. Vzpomínky mne provázejí po celý život. A tak na závěr malá ukázka z jedné mladistvé obsáhlejší básně, kterou jsem zařadil do své knihy básní Okna do zahrady:

 

POUŤ NA HORU MONTSALVAGE

 

                Vzpomínky jsou bílí rackové               

Kteří odlétají a zase se vracejí

Vzpomínky jsou prchavé chvíle

Okamžiky a starý obraz s patinou

Visící v oprýskaném rámu

V pokoji nad postelí

Vzpomínky jsou majáky světel

A lampiony tmy

Vzpomínky jsou vzduch, který zhmotněl

Čas, který přestal dýchat

Loď, která odplouvá

Víno, které je dopito

Vzpomínky jsou pouť na horu Montsalvage

Okna do zahrady

A prchavé chvíle

A čas, který se zastavil

 

 

 Já a kamarád Jiří na procházce podél Vltavy.

A s nezbytnou cigaretou

 

* * *