Píše se rok 1978.

„Holky! Chystejte na subklávku, defibrilátor, nějaké nové elektrody, no – však vy víte! Vezou nám pořádný infarkt!“ mobilizuje nás šéflékař JIPky telefonem.

Dělám zde už třetí rok, ale toho vystrašeného rozechvění při novém akutním příjmu se snad nezbavím. Ruce, ty mám naštěstí klidné. To zas ano. Rozvážně chystají na sterilní roušku všechno potřebné. Nic jim nepadá, sterilita zachována. Ale srdíčko. To moje srdíčko zrychluje tep, jako by spěchalo na pomoc tomu nemocnému, co je právě na cestě k nám.

Sjíždíme nákladním výtahem vstříc houkající siréně. JIPku nám pohlídá kolegyně z oddělení, připravená pomoci, bude-li nejhůř. A safra! Nosítka přetékají mohutným, nápadně snědým tělem. Pod metrák to nebude, odhaduji v duchu střízlivě. Tak to si máknem! A ještě nám nakonec vynadá. Kdo má ruce, nohy, pomáhá přeložit toho tělnatého Roma ze sanitního vozíku na resuscitační lůžko. Je utlumený už ze sanitky, a tak je jeho bolestné sténání méně dramatické, než jsme původně očekávali. I kapačku má už připojenou. Ale jen tak běžně – v předloktí. „Jde to mimo,“ všímám si boule u vpichu a upozorňuji šéfa. „Hned se pustíme do té subkláv…“ poslední doktorovo slovo přerušuje náhlé chroptění pacienta! „Odpojte opédéčko! Pryč od lůžka! Výboj!“ Čtyři kilovolty projedou fibrilujícími srdečními komorami, aby jim důrazně připomněly, jak se mají chovat! Avšak první varování zůstává bez odezvy. Až po druhém záškubu mohutného snědého těla naskakuje v jeho srdci toužebně očekávaný sinusový rytmus. Být tu diváci, jistě by nadšeně zatleskali. Nejsme však na divadle.

Sleduji pozorně osciloskop pomalých dějů čili místním slangem řečené ópédéčko. Svítící tečka neúnavně a stále dokola běhá po řádcích a maluje na nich, pokud možno, téměř učebnicovou křivku. Jen sem tam se ještě připlete nějaká ta extrasystola. Přes vzorně zavedenou subklávku – čili vyústění žíly podklíčkové, vstřikuji naordinovanou dávku Heparinu, a pak vlhkou utěrkou otírám krůpějkami potu, teď už snad ne smrtelného, orosené čelo. „Dě…ku…ji,“ ozve se sotva znatelný namáhavý šepot. „Tak vás tu vítám,“ soukám ze sebe dojatě a zcela bezděčně se na toho člověka, jehož jsem se ještě před chvílí bála, začínám usmívat. A usmívat jsem se na něj už nepřestala, dokud nebyl propuštěn do domácí léčby. Tak příjemného a vtipného pacienta jsme tam snad ještě neměli. Byl sice „jenom“ zedník, ale svou přirozenou inteligencí a velkým smyslem pro humor dokázal natolik zpestřovat naše nelehké služby a povzbuzovat do života i ostatní pacienty, pokud byli při vědomí, až nám přišlo líto chvíle, kdy se jeho čas na JIPce naplnil a dočkal se překladu na standardní oddělení, kterého jsme byli součástí. V té době totiž trvala klidová léčba u infarktu až šest týdnů.

A abych nezapomněla – ten infarkt jej zastihl, sotva dostavěl třetí dům pro své tři syny. Snad se s nimi a s celou svou báječnou rodinou, o které tak rád s láskou vyprávěl, ještě dlouho potěšil. 

 

Foto: Pixabay