Život mi připadá jako jízda na řetízkovém kolotoči. Jednou vám  vítr cuchá vlasy a jízda je opojná, smějete se štěstím, svět je růžový.  Jindy jde na vás blitíčko a kolotoč se točí dál a dál. Ale jednoho dne z toho kolotoče vypadnete. Kecnete na zadek, nestačíte se divit a je z vás penzistka, babka, babička a adept na zubní a jiné protézy. 

 

7. 9. 2025

Zcela bez rizika si hladíme sošku hanbatého chlapečka ve Františkových Lázních. Uděláme si selfíčko a já mu našeptávám, aby plnými hrstmi rozdával naději těm, kteří ji potřebují. S kamarádkou JB máme zaplacen pobyt na pět nocí v hotelu Tři Lilie. Po výborné snídani se vydáváme na potulky krajinou. Každý den našlapeme tak osm až deset kilometrů, kocháme se ještě stále zelenou přírodou a je nám skvěle. Pozorujeme ptáky, fotíme kmeny stromů, funíme do kopce, procházíme naučnou stezkou kolem Skalky až do Chebu, JB šplhá na rozhlednu Bismarck. Já hlídám dole batohy a pěstuji si své fobie z výšek. Dopřáváme si dobrý oběd a vracíme se do FL. Odpoledne trávíme v Aquaforu. Plaveme, užíváme si vířivky a různé bublinky. Zjistily jsme, že lehátko u bazénu se dá krásně naklopit, takže ležíme doslova „hore kopytem.“ Večer navštívíme jednou koncert Linha Singers a jednou v divadle představení Světáci. Už jsem viděla několikrát divadelní adaptaci, ale vždycky budu vidět paní Bohdalovou, pány Brodského a Libíčka… No a zbytek protancujeme. V baru Royal. Tanečníci se objevili. Jen měli jiné představy o zbytku noci, než my dvě. Chechtáme se ještě na pokoji. Je to jako ze Světáků. „Není důležité, že se to nestalo, ale mohlo se to stát…“

 

11. 9. 2025

Slunný den, Sluneční pramen. U něj stojí pán, asi kolem šedesátky, hezký, usmívající se.

„Děvčata, pojďte ochutnat, výborná, studená a léčivá vodička.“

Ochutnáváme. Výborná? Studená možná. Pán je stále usměvavý, povídavý, veselý, takový celý optimistický. Pije ze skleněné láhve a na ní je nálepka Habánské sklepy. Ptám se, jestli už vodu ochutnal.

„Ještě ne, ale chystám se. Přece nevyliju to zkapalněné slunce…“

Musím si to pamatovat. Příště vyměnit turistickou láhev za flašku s názvem vinných sklepů a léčivé prameny nám budou chutnat.

 

16. 9. 2025

Ráno, jako ostatně každý den, jsem si dlouze četla. Pak jsem na sebe neprozřetelně pustila televizi. Návod na obličejovou jógu. Mám před zrcadlem udělat UÁ. Což činím. Jen ten tón, ten tón… Obleču se a jdu pro pečivo a na tržnici pro zeleninu. Natahuje jeansy a koženou bundu a při pohledu do zrcadla si připadám jak taxikář. Ale kdopak si mě všimne… Na přechodu čekám na červenou a prohlížím si studenty a studentky na tramvajovém ostrůvku, Obrovské mikiny, obrovské tepláky a obrovské jeansy. Barva černá, šedá a modrá. Splývající dav, masa mladých lidí, jistě krásných tělíček, hladké kůže… No, móda je móda. Projíždí kolem náklaďáček naložený toaletami TOI TOI. Na korbě má nápis: JSME PRO KAŽDOU PRDEL. Velmi mě to pobaví. Kupuji pečivo, na tržnici mrkev, broskve, brambory a dýni.

Odpoledne prodejna FOKUS. Potřeba nových brýlí už je naléhavá. Jsem z toho vynervovaná.  Pokud si koupím špatně tričko, tak se nic neděje. Ale brýle nosím každý den na obličeji a ještě ta investice… Zkouším, přemítám, mladý muž jest velmi trpělivý a laskavý.

„Chtěla jsem nějaké extravagantní, ale vypadám v nich jako Felix Holzmann.“ A tak vybíráme něžnější. Akce 1 + 1 zdarma mi umožňuje mít brýle dokonce dvoje. Vybírám luxusnější a kvalitnější skla a platím zálohu na celkovou částku dvaadvacettisíc. Zcela umordována vycházím z prodejny a vstoupím hned do vedlejší krámku, což je italský butik. Neodolám krásnému, krátkému kožíšku… no ten je…

Aby toho nebylo málo, odpoledne mi přišla SMS, že si mám vyzvednou v Zásilkovně objednané povlečení, které jsem si dopřála  v rámci dnů Marianne. Vyzvednu a vracím se domů s výčitkami svědomí, jak ruinuji svoji kartu. No co, nedávno jsem přišla k částce peněz, se kterými jsem už nepočítala…

Zemřel Robert Redford. Byl mladší než moje máma. Odpouštím si všechny své nákupy (ráda bych i hříchy )  a otevírám si prosecco.

V noci nemůžu spát

Něho má vzdálená, jak souhvězdí Andromedy.  

 

17. 9. 2025

Obloha se zatáhla. Vyšla jsem na terasu utrhnout si kousek máty do limonády. Ve vzduchu je cítit déšť. Vhodný okamžik vytáhnout žehlení. A abych se nenudila tolik, pouštím televizi. Vraždy v Midsomeru, Vraždy v Kitzhbűhelu, Vraždy v Oxfordu… Á příjemná změna. Modelka smaží cibulku. Obohacena o intenzivní zážitek – cítím cibuli až u sebe v kuchyni - listuji programem dál. Střídá se vrah psychopatický, sériový, pedofilní se zdobením dortů, zapékáním čehosi a návodem na skvělou rajskou. Brzy zasednu k PC a napíši fejeton s názvem Vrah v palačinkovém těstíčku. Ne ne, v bramborákovém. Atˇ to má větší grády, kydnu tam víc česneku. Nakonec jsem skončila u dokumentu o životě lvů. To jsou pane kočičky.