
O Zeyerovi, živé mrtvole a useknuté ruce
29. 9. 2025Tafefobie je abnormální strach z pohřbení zaživa. Celý život jí trpěl Julius Zeyer. Jeden z mých nejoblíbenějších českých spisovatelů ve svých povídkách často zpracovával hrůzné náměty o lidech, kteří se probudili v rakvi. Stala se z toho posedlost. Až taková, že Zeyerovi musel jeho přítel lékař slíbit dokonalou jistotu. Dne 29. ledna roku 1901 probodl doktor Thomayer Juliovo mrtvé srdce stříbrnou jehlou... ...
Julius Zeyer v roce 1885 (fotokopie z knihy Ve stínu Orfea, Nakl. V. Ruop 1949 - z archivu Š.B.)
Jak asi Zeyer k takovému strachu přišel? Co to spustilo? Možná něco slyšel u sv. Jakuba, kam rád chodil. Tehdy se v Praze všichni znali, a tak se třeba nevědomky "postaral" historik a spisovatel Jan Svátek. Na některém literárních salonů. Právě on totiž jako první písemně zaznamenal temnou pověst od sv. Jakuba. Možná hororovou pražskou šuškandu, možná pravdu....
Jan Václav Vratislav z Mitrovic (1670-1712), Wikipedia, volné dílo
Český škechtic Jan Václav Vratislav z Mitrovic byl barokní politická celebrita konce 17. století. Jedna funkce za druhou. Nejvyšší kancléř a sudí Českého království, císařský tajný rada, velkopřevor Řádu maltézských rytířů... Také vynikající diplomat. Zemřel roku 1712 v pouhých třiačtyřiceti letech na vodnatelnost. Takže asi ledviny...
Pohřbili ho do krypty kostela sv. Jakuba. A pak se začaly dít věci. Asi po dvou dnech uslyšeli mniši v noci divné zvuky. Z podzemí šel lomoz, křik a hrůzné kvilení. Minorité usoudili, že duch kancléře nenašel posmrtný klid, a tak v chrámě straší. Opat zorganizoval spásné modliby. Když zvuky nepřestávaly, všichni uvěřili, že v podzemí haraší sám ďábel. K neustávajícímm litaniím mniši přidali i obcházení náhrobního kamene s křížem, jeho přežehnávání a kropení svěcenou vodou. A pak najednou "strašení" přestalo. Všem se ulevilo a do kostela se vrátil klid.
Jenže, když za několik let minorité otevřeli podzemí kvůli uložení dalšího nebožtíka, zděsili se. Rakev otevřená a rozbitá, viko roztřískané. Seschlé tělo kancléře leželo opodál na kamenné dlažbě. Smrt byla jen zdánlivá. Vratislav z Mitrovic byl zrejmě jen v kómatu. Když se probral, měl sice sílu dostat se z rakve, ale na víc už ne. Těžký kámen zvednout nedokázal a zoufalý křik mu taky nepomohl. Zemřel hladem, žízní a nejspíš také hrůzou.
Kámen, pod kterým je vstup do hrobky Jana Václava Vratislava z Mitrovic v bazilice sv. Jakuba Většího. Pod ním se odehrával popsaný horor.
Nu, není se tedy Zeyerovi co divit. Jeho duše byla sice romantická, ale víc miloval magické, hrůzyplné a tragické příběhy. A takových je v pražských pověstech nemálo. Jedna taková temná se vypráví dodnes.
Na hlavním oltáři u sv. Jakuba kdysi stávala socha Panny Marie. Lidé ji považovali za zázračnou, uctívali ji a ověšovali dary. Perlami, zlatem i drahokamy. Až se jednou jeden podlý zloděj odhodlal ke svatokrádeži a nechal se v kostele na noc zavřít. Když byl všude klid, vylezl ze svého úkrytu a za světla svic přišel až k Madonně. No a jakmile z ni začal sundavat šňůru s dukáty, chytila ho socha za ruku a už nepustila. Mniši našli lupiče až ráno. Pološíleneho, údajně s bílými vlasy. Až před svědky Panna Maria zlodějovu paži pustila. Představený kláštera poté muže vydal světské spravedlnosti. Jak bylo tehdy zvykem, trest byl jediný a jasný. Useknutí ruky. A historka o zázraku hned letěla Prahou. Uťatou ruku zavěsili v kostele pod kruchtou na věčnou paměť. A onen zloděj? Po odpykání trestu se údajně natolik kál, že si v klášteře vyprosil místo posledního sluhy. A tam také dožil.
Zčernalá a seschlá ruka kradařská visí v bazilice sv. Jakuba Většího dodnes. Jako memento, že KRÁST SE PROSTĚ NEMÁ. Že aby to platilo na věky věkův, i když už jsme dávno v podobných výchovných trestech hodně polevili. Možná ale právě proto...
Zdroj/Fakta: Masarykova univerzita (is.muni.cz); Klášter minoritů (www.klasterminoritu.cz; kniha Ve stínu Orfea