Život do stovky. Dlouhověkost. Nesmrtelnost. Toto jsou témata, která se v poslední době rozebírají čím dál víc. Méně se ale mluví o tom, že důležitější než dlouhověkost je život ve zdraví.

Babi, ty tady budeš do stovky.

Tuto větu slýchá pětadevadesátiletá Věra každý rok v den narozenin.

„Ale nikoho nezajímá, že já tady do stovky být nechci. Ti, kteří mi to říkají, si nedovedou představit, jaké to je, když už nemáte nikoho z kamarádů, když jste odkázána na pomoc druhých v domově seniorů,“ říká.

A její dcera doplňuje: „S maminkou si v poslední době říkáme, že nás štve současný trend neustálého vyzdvihování dlouhověkosti. Je fajn číst o tom, že devadesátiletí Japonci cvičí každý den v parku, ale já kolem sebe nevidím devadesátileté cvičence. Naopak, vidím kolem sebe více starých lidí, kteří jsou nemocní, řekněme až bezmocní.“ Je jí sedmdesát, matku navštěvuje v domově seniorů dvakrát týdně, k tomu se stará o svého o deset let staršího vážně nemocného manžela. Cítí se být vyčerpaná, sama začíná mít zdravotní potíže.

„Pro mě je pojem dlouhověkost strašák, nic na co bych se chtěla těšit,“ tvrdí.

V posledních letech se stalo trendem uvádět v médích v souvislosti se stárnutím populace pozitivní, povzbuzující zprávy. Je to dobře, neboť je vědecky prokázáno, že lidé s optimistickým pohledem na život stárnou v lepší psychické i fyzické kondici. Nicméně někdy jde o zprávy nereálné a jejich tvůrci to s optimismem poněkud přehánějí. A celkové nastavení společnosti se od nich odvíjí.

„Když mojí mamince diagnostikovali rakovinu, bylo jí osmdesát pět let a měla další dlouhodobé zdravotní potíže. Odmítla léčbu. Mladá doktorka se divila a neustále mě přemlouvala, ať mámě domluvím. Když jsem řekla, že respektuji její rozhodnutí nepodstupovat chemoterapii, lékařka řekla, že nechápe. Dříve, za mlada bych možná taky nechápala, ale čím jsem starší, tím víc mámě rozumím. Maminka měla za sebou hezký naplněný život a řekla mi, že jí osmdesát pět let života stačí. Že se nechce další rok, dva trápit. Doslova řekla lékařce: lepší bude, když peníze, které byste dali na mou léčbu, zůstanou pro někoho mladšího, kterému prodlouží život, protože on to potřebuje, já už ne,“ vypráví padesátidevítiletá Martina.

Případů, kdy lidé, kteří se dožili vysokého věku, mluví o tom, že dlouhověkost není jejich životním cílem, přibývá.

„Doba dožití se prodlužuje, ale neprodlužuje se doba dožití ve zdraví. Takže budeme trávit více let v závislosti na na péči našich blízkých nebo nějakých institucí. Někteří lidé z toho mají obavy. A ne každý bude na dlouhověkost připraven. Co se připravenosti týká, ta se odvíjí od toho, co nám psychické a fyzické síly dovolí a také od našich finančních možností. Na tom bude záležet, jestli náš život bude nejen dlouhý, ale také kvalitní,“ říká psycholožka Klára Gramppová, která vede Linku seniorů společnosti Elpida a upozorňuje, že ne každý člověk je schopen se během života na dlouhověkost připravit. „Ne každý měl to štěstí nebo možnosti, aby si vydělal dost peněz, aby byl zdravý. Mluvím často s lidmi, kteří se ve vyšším věku ocitli v krizových situacích, takže vím, že u části populace skepse a obavy z dlouhověkosti narůstají,“ uvedla.

Babi, ty tady budeš do stovky.

Dědo, vždyť jsi pašák, vypadáš tak na padesát ne na devadesát.

Mami, přejeme ti, ať jsi tady s námi ještě spoustu let.

Všechny věty tohoto typu jsou dobře míněné, ale pokud je slyší někdo, kdo je vážně nemocný, má nějaké problémy nebo prostě jen nemá chuť sledovat dalších deset let, jak se svět mění, mohou ho docela dost naštvat. Zejména, pokud je pronášejí lidé, kteří nemají žádnou zkušenost s trápením, nemocemi, se stárnutím.

„Stalo se trendem líčit stáří v růžových barvách. Na jedné straně je to fajn. Stáří je přirozená etapa života, musíme to přijmout a nemá smysl se ho předem obávat. Na straně druhé je poněkud přehnané, když se nyní vedení domovů seniorů snaží svá zařízení prezentovat jako místa, kde je hodně zábavy, kde je život veselý. To se teď často děje, ale realitě to neodpovídá. Naopak v nich přibývá vážně nemocných lidí odkázaných na pomoc personálu, tedy lidí, kteří moc síly na zábavu nemají,“ říká terapeutka Jana Novotná, která v několika domovech seniorů pracovala.

Podle různých průzkumů se lidé chtějí dožít co možno nejvyššího věku, nejčastěji zmiňují devadesát tři let. Souběžně však tvrdí, že se toho vysokého věku chtějí dožít ve zdraví. Což je prakticky nereálné. Jistě, existují lidé, kteří ve třiadevadesáti žijí plnohodnotný život, jsou samostatní a nepotřebují pomoc, daleko víc je však v tom věku těch, kteří se již bez pomoci neobejdou.

„Otázka je, jestli chceme za každou cenu prodlužovat život a udržovat lidi spíš ve stavu přežívání. Medicína jde dopředu neuvěřitelným tempem a má možnosti věk prodlužovat. Zároveň však kvalita péče a podmínky pro lidi, kteří péči poskytují, neodpovídají tomu nárůstu starých lidí, který se blíží,“ připomíná Simona Bagarová, zakladatelka organizace Mila, která si klade za cíl zlepšovat podmínky těch, kteří v domovech seniorů pracují.

Děsit se života ve stáří není prospěšné. Stejně tak ovšem není dobrý současný trend předstírat, že nejlepší, co nás může potkat, je žít do sta či více let. Může to být fajn, pokud si člověk celý život buduje fyzickou a psychickou kondici, má štěstí na dobré geny a dokázal se finančně zabezpečit. Ale automaticky říkat každému, že to nejlepší co ho může potkat, je dlouhověkost, může být víc škodlivé než prospěšné, byť je to míněno dobře. Opravdu ne pro každého je představa dlouhověkosti přitažlivá. A realisté, kteří si nechtějí představit, že jsou třeba deset let odkázání na pomoc druhých, pozitivní věty na toto téma přímo nesnášejí. Tak proto je dobré s nimi šetřit a předem si promyslet, co komu říkáme.