S pokročilejším věkem si s mužem užíváme léto především doma v našich krásných Čechách. O případné dovolené v zahraničí se rozhodujeme skoro na poslední chvíli. Je pro nás nejdůležitější, abychom byli oba alespoň trochu ve formě a dovolenou si opravdu užili. Zvykli jsme si vybírat termíny mimo hlavní sezónu. Vyhneme se tak největším vedrům a davům, za zmínku stojí i nižší ceny. Vzhledem k našemu bydlišti preferujeme odlety z Pardubického letiště. Za dvacet minut tam jsme autem, v pohodě zaparkujeme zdarma u letiště. Letiště je malé, přítulné, nikde se dlouho nečeká.

Letos se z Pardubického letiště začalo létat do Kalábrie, kde jsme ještě nikdy nebyli. Byl to pro nás dobrý typ, nemuseli jsme o tom dlouze přemýšlet. Když jsme v srpnu zjistili, že většina pobytů v Kalábrii je na tento rok již vyprodaná, tak jsme se rozhodli během hodiny. Vzali jsme to, co bylo k dispozici, moc se vybírat nedalo. Nějak jsme zvládli on-line objednávku, zaplacení a další smršť komunikace prostřednictvím mailů. Bývalá česká cestovka je nyní vlastněna německou cestovní kanceláři, což vnáší do komunikace (či do mé mysli) trochu zmatek!

Rychle se zabalit do malých kufříků, to už máme nacvičené. Stačí pár kousků oblečení, hygienické potřeby, balíček léků, mobil a nabíječka. Odbavení a odlet proběhly v normě. Prostě krátký charterový let. Letiště Lemezia v Kalábrii je také malé, prostě regionálni. Nedá se tam zabloudit. Nasměrování dovolenkářů do několika autobusů probíhalo před letištěm a trvalo asi hodinu, než se autobusy rozjely do hotelů. Do našeho autobusu bylo nasměrováno více účastníků zájezdu, než tam bylo sedadel. Dostali jsme příležitost vyslechnout si dlouhé telefonáty našeho řidiče s dispečerem v lahodné italštině. Naštěstí jsme obsahu nerozumněli.

V polovině září se stmívá mnohem dříve, a tak jsme do hotelového resortu přijeli už za tmy. Samozřejmě nastaly trochu zmatky na recepci, protože jen jeden z recepčních uměl slušně anglicky. A samozřejmě nikdo z příchozích Čechů nemluvil italsky. Časem jsme pochopili, že máme zajít nejdříve na večeři, a pak se teprve ubytujeme. Pozdě, ale přece, dorazila i naše delegátka, která nás pak doprovodila na první cestě večerním resortem do restaurace. Hlad jsme ani neměli, ale lákavá nabídka nejrůznějších jídel nás nakonec přesvědčila, že bude dobré se najíst. S plným žaludkem to byl první večer v Kalábrii hned optimističtější, a tak jsme nakonec podle mapy resortu našli i svůj pokoj v jednom z mnoha objektů umístěných v parku.

 

Bazén v centru byl dobrým orientačním bodem. Na noc ho vždycky obehnali sítí, asi aby tam někdo po konzumaci v blízkém baru nespadl. Jistota je jistota. 

Když jsme ráno otevřeli oči, trochu jsme zírali. Poprvé jsme za světla viděli místo, kde máme strávit celý další týden. Postupně jsme pochopili, že v resortu je dobré se orientovat pomocí ukazatelů umístěných na důležitých rozcestích. Tak jsme trefili dokonce na první dobrou do restaurace na snídani. Ale byli jsme hlavně zvědaví na pláž, koupání v moři byl náš hlavní cíl. Nakonec i tam vedly spolehlivé šipky, se kterými jsme pomalu začínali rozumnět. Na pláži jsme byli příjemně překvapeni, že máme přidělený slunečník a dvě lehátka s ručníky hned v první řadě u moře. Perfektní! Více asi napoví přiložené fotografie.

 

Konec léta je na pláži vidět, zdaleka nebylo přeplněno ani naplněno. A nám to samozřejmě vyhovovalo. 

 

Občas se objevil nějaký ten mrak, ale nikdy nám nepršelo. Teplota vzduchu se celou dobu pohybovala mezi 25 st.C a 30 st. C, teplota moře byla příjemná.

 

Na konci pláže bylo možné si vypůjčit šlapadlo, prkno či loďku.

Časem se člověk prostředí v resortu namlsá, a tak jsme měli v plánu i nějaký ten výlet po Kalábrii. Konkrétní nabídkou jsme byli nejdříve trochu zklamaní. Delegátka nám nabídla pouze jednu možnost, i když v katalagu se nabízelo hned několik výletů na různá místa v Kalábrii. Byli jsme uzemněni tvrzením, že je to dané polohou našeho resortu, který je od většiny výletních míst příliš daleko. Něco na tom bylo, museli autobusem přejet z východního pobřeží Kalábrie na západní, abychom se dostali do jednoho z nejnavštěvovanějších kalábrijských měst jménem Tropea.

 

 

Tropea - na jedné z vyhlídek.

 

Tropea - benediktinský klášter se svatyní Santa Maria dell'Isola se nachází na malém skalním výběžku nad mořem a je jedním z nejikoničtějších míst v Tropee. Shlédla jsem ji pouze shora, nebyl prostor na bližší prozkoumání.

 

Tropea je malé městečko, které se rozkládá na skalnatých útesech na pobřeží Tyrhénského moře. Reálně bylo osídlováno už 1000 let před n.l., největší rozmach zažilo v 16. a 17. století. V historickém centru je možné navštívit několik zajímavých památek, převážně středověké kostely, majestátní vily či měšťanské domy. Některé jsou nádherné, jiné byly kdysi nádherné, ale nyní jsou bohužel neudržované. V centru městečka je samozřejmě řada barů, kaváren a restaurací. Návštěvníky také lákají nádherné vyhlídky na křišťálově čisté moře a přilehlé pláže. Při dobrém počasí lze zahlédknout i sopku Stromboli na Sicílii.

Tropea - další vyhlídka.

 

 

Katedrála Tropea (Cattedrale di Maria Santissima di Romania) z 12. století a je významnou historickou památkou. Uvnitř katedrály můžete obdivovat nádherné fresky, umělecká díla a relikvie, včetně slavné ikony Panny Marie z Rumunska, která je patronkou města. Zajímavostí je i bomba, která nikdy nevybuchla a je také vystavena v katedrále. 

 

Tropea - zajímavý interiér

 

Tropea - najíst se nebo se občerstvit je v městečku možné na nejrůznějších místech.

 

Tropea - městečko žije nejen turisty, ale i svým životem. V době naší návštěvy se tam konal filmový festival.

Život v tomto městě má ale i svou odvrácenou stranu – nevyhnulo se mu působení nejmocnější italské zločinecké organizace, kalábrijské Ndranghety. Kvůli průniku struktur organizovaného zločinu do orgánů města bylo v polovině srpna 2016 italským ministerstvem vnitra rozpuštěno v Tropee městské zastupitelstvo a do úřadu starosty byl dosazen zvláštní komisař.

Tropeu proslavila i místní červená cibule – La cipolla rossa di Tropea. Sklízí se prý 4x do roka a prodává se zde na mnoha místech společně s chilli papričkami. Červená cibule se používá i pro výrobu neobvyklých marmelád a čatní.

 

Červená cibule z Tropey se tam opravdu nabízí na každém rohu. Ale nekoupila jsem si ji. Nemusím mít všechno.

 

Cestou zpět jsme se zastavilili i v dalším malém městečku Pizzo, jehož minulost je podobná jako u Tropey. Leží rovněž na pobřežní skále u Tyrhenského moře. V centru zůstala zachovaná pevnost Murat, kde je umístěno muzeu zbraní. Pizzo proslavil zmrzlinový dezert Tartufo di Pizzo. Tartufo znamená v italštině lanýž, ale nejedná se o lanýže z lesa, nýbrž o kuličku zmrzliny, která je naplněná tekutou čokoládou a na povrchu obalená v kakaovém prášku. Dnes se již nabízí v mnoha variantách, ale my jsme si ji vychutnali v klasické podobě přímo v baru Dante na centrálním náměstí v Pizzo.

 

Pizzo - centrálním náměstí

 

 

Pizzo - pevnost Murat

 

Pizzo - pláž

 

Pizzo - vozítko pro turisty. Za drobnou úplatu je proveze městečkem a vrátí na parkoviště vysoko nad ním.

 

Cestování autobusem sem a tam z jednoho pobřeží na druhé jsme za ten týden absolvovali celkem čtyřikrát. Dvakrát z letiště a na letiště a dvakrát na výlet a z výletu. Bylo to sice únavné, ale zase jsme si udělali alespoň nějakou představu o tom, jak vypadá Kalábrie. Co mě osobně překvapilo nejvíce? Kalábrie, ač leží dost na jihu, je převážně zelená. To napovídal i pohled z letadla před přistáním. Pod námi byly koberce zelených sadů a vinic. Z přízemního zkoumání bylo zřejmé, že je tady kdejaký kousek půdy pečlivě obhospodařovaný. I ve vnitrozemí jsme míjeli rozsáhlé sady, vinice na táhlých svazích, osázená pole i shluky foliovníků. Zemědělství je patrně hlavním zdrojem obživy v této oblasti. Ostatně na každém jen trochu vhodném místě byl stánek s ovocem či zeleninou, často se prodávalo přímo i z auta.

Druhým překvapivým zjištěním pro mě bylo, že se na mnoha kopcích vesele točily obrovské bílé větrníky. I ty jsem viděla hojně rozeseté v krajině při přistávání. Nakonec jsem je objevila i ve zvlněné krajině kousek od naší pláže. Časem jsem došla k závěru, že je v této oblasti Itálie dochází v posledních letech k významnému rozvoji infrastruktury. Kalábrii ze západu protíná nová (jednokolejná) železnice. Dálnice se tu musely vypořádat s kopcovitým terénem, a tak se střídají tunely a estakády. V této oblasti se také hodně staví, ale je tu také spousty opuštěných a rozpadajících se domů. Podle slov naší průvodkyně prý již byl zastaven masivní odchod obyvatel na sever Itálie. I přes všechny změny však zůstává Kalábrie nejchudší částí Itálie.

Možná s tím trochu souvisí i mé překvapivé zjištění, že není snadné se v Kalábrii domluvit anglicky. Přišla jsem do kontaktu především s personálem hotelu, ale ani na manažerských pozicích není asi slušná angličtina samozřejmostí. Rychle jsme se naučili pár základních italských slov „pro přežití“ a ve složitějších situacích to jistil překladač od Googlu.

 

Z resostu Serene - vnitroblok jednoho z objektů - vstup do pokojů.

A na závěr pár slov o tom nejpřízemnějším, o jídle. Samozřejmě ho mohu posoudit jen podle toho, co se bylo k dispozici v našem hotelu. A také podle toho, o co byl v restauraci největší zájem. Hosté resortu byli totiž převážně Italové a pak malá skupina Čechů a Slováků. Nejoblíbenějším jídlem byly rozhodně těstoviny na všechny způsoby. Spaghetti, fettuccine, linguine, penne, fusilli, macaroni, ravioli, tortellini, lasagne a mnoho dalších druhů. Většinou doplněných lehkou omáčkou, zeleninou, kousíčky masa, mořskými plody. Ochutnávala jsem poctivě, ale mnohdy jsem netušila ani z čeho se jídlo skládá. Ale chutnalo mi. Pizza byla hned druhá v pořadí oblíbenosti. Ale její hotelové provedení se mně osobně moc nezamlouvalo. Třetí v pořadí byly nejrůznější sladkosti. Ke snídani bylo napečeno piškotové či třené pečivo, k obědu a večeři byly nejrůznější drobné zákusky. Poctivě jsem ochutnala skoro všechno. Ale úplně nejvíc jsem si užívala rozmanité předkrmy servírované v malých mističkách. Často obsahovaly kousek ryby či jiného mořského živočicha, nějaký kousek zeleniny a vše bylo správně okořeněno. A spousty rozmanitých zeleninových i masových salátů. Vše zapíjeno stolním vínem a vodou. Kupodivu téměř chybělo ovoce, v nabídce byly pouze standardní jablka či pomeranče ze supermarketu. Občas pár malých hruštiček, ty jediné mohly být z místního zdroje.

Rozhodně to byla zajímavá a příjemná zkušenost. Další z "korálků" našeho poznávání. Díky za to, že jsme ji mohli prožít. 

 

 

Zdroje informací:
www.italieonline.cz
wikipedia