Při našem putování po zemích a regionech, kde se v minulosti naši krajané usazovali ve větších počtech, by rozhodně neměla chybět zastávka v Izraeli. Kontakty se Svatou zemí se pochopitelně dají dohledat hluboko v minulosti, my se ovšem zaměříme pouze na uplynulých sto let.

Ministerstvo zahraničních věcí uvádí, že v současné době žije na území Izraele okolo 3 000 krajanů. Přes jistou mezinárodní izolaci země a kontroverzní kroky tamní vlády Česká republika dlouhodobě platí za spolehlivého spojence Židovského státu. Můžeme s nadsázkou říci, že základ nadstandardním vztahům položil československý prezident T. G. Masaryk, který Svatou zemi navštívil v dubnu 1927, jako vůbec první hlava státu po první světové válce. Přestože se nejednalo o státní návštěvu, ale ryze soukromou, vyvolala značný rozruch i na československé domácí politické scéně. Masaryk byl již z dob tzv. hilsneriády znám jako odpůrce antisemitismu a primitivních předsudků, rozšířených ve společnosti. Tím, že se v Jeruzalémě potkal s vůdčími osobnostmi světového sionistického hnutí, jeho političtí stoupenci, odpůrci i tisk schůzky interpretovaly jako jasnou ideovou podporu sionismu. On však toužil především navštívit kolébku civilizace a místa spjatá s životem Ježíše Krista. Vedle Jeruzaléma tak zavítal k Mrtvému moři, k řece Jordán, do Jericha, viděl důležitá poutní místa křesťanství, islámu i judaismu a samozřejmě nevynechal ani setkání s krajany. Diskutovali o vzdělávání mladých, o sociálních otázkách a fungování kibuců (zemědělská či průmyslová osada, hospodařící formou kolektivního vlastnictví), v nich mnozí Češi již tehdy pobývali. 

Československo na Masarykův nátlak také uznalo židovskou národnost, jakožto vůbec první evropská země, a Židé meziválečnou republiku považovali za garanta svých práv. Po parlamentních volbách 27. října 1929 zasedli dokonce dva členové Židovské strany (Jidiše partaj) do poslanecké sněmovny. Masarykovo jméno dodnes nese náměstí v centru Tel Avivu a roku 1938 byl rovněž založen československý kibuc v údolí Zevulun nedaleko Haify. Začátky měly k idyle daleko. Písčitá půda ztěžovala pěstování plodin a osadníci trpěli malarickými chorobami. O dva roky později byl kibuc přejmenován na Kfar Masaryk (Masarykova vesnice) a stal se základnou pro jednotky československé armády v Palestině a styčným bodem pro exilovou vládu v Londýně v regionu. Během druhé světové války (konkrétně od dubna do listopadu 1941) v Palestině působil a s krajany se hojně stýkal například poslanec Josef David, pozdější předseda Ústavodárného národního shromáždění. Pečlivě si o tom vedl deníkové záznamy, které máme dokonce k dispozici v knižní podobě. Publikaci pod titulem „Vzpomínky na deset let o Mnichovu“ vydal Masarykův ústav v roce 2022. V Palestině tehdy žilo okolo milionu a půl lidí, z toho přes půl milionu Židů. Během meziválečného období se sem z Československa odstěhovalo asi 6 500 lidí, odhadem dalších šest tisíc po Mnichovské konferenci a německé okupaci, takže roku 1941 se počet krajanů pohyboval okolo 12 000. David uváděl, že na ně při svých cestách narážel na každém kroku. V paměti politikovi utkvěl zejména Samuel Hugo Bergmann (1883-1975), původem z Prahy, jenž založil Národní a univerzitní knihovnu v Jeruzalémě a v letech 1935-38 vykonával funkci prvního rektora Hebrejské univerzity. Mezi jejími studenty figurovalo i 150 českých rodáků.

Dalším významným krajanem byl Leo Hermann ze Svitav, ředitel Keren ha-jesod, největší organizace rozdělující finanční dary pro potřeby sionistického hnutí. Jako dramaturg divadla v Tel Avivu  vešel ve známost Max Brod (1884-1968), jemuž svět vděčí za záchranu spisů jeho přítele Franze Kafky. Akademický malíř Ludwig Blum (1891-1974) z Líšně u Brna se vypracoval ve vyhledávaného portrétistu a autora velkoformátových obrazů krajiny, měst a historických památek. Roku 1968 obdržel jako jeden z prvních lidí ocenění „významný občan Jeruzaléma“. Mezi starousedlíky se řadil také františkánský mnich Hermes Kohout (1864-1948) pocházející z Klatovska, který byl mezi lety 1889-1906 a 1914-1945 hlavním jeruzalémským farářem. V chrámu Svatého Spasitele přes půl století nezištně pomáhal poutníkům a věřícím všech vyznání. Otto Wallish (1906-1977) vyrůstal ve Znojmě, od poloviny 30. let s manželkou žil v Tel Avivu a provozoval grafické studio. Jeho kariéra nabrala na obrátkách až později se vznikem státu Izrael, když byl pověřen návrhem prvních izraelských mincí, bankovek, poštovních známek, emblémů a symbolů policie a dalších státních úřadů. Zpracoval přes sedm tisíc grafických návrhů, jež dnes zdobí muzejní sbírky.

 
Václav Fischl. A dobový tisk píše o otci Khoutovi. Obě fotografie poskytnuty z archivu Martina Nekoly

Druhá světová válka skončila, stejně jako holocaust, nicméně utrpení československých Židů pokračovalo. Ti, co přežili a zbídačení se vrátili z koncentračních táborů, museli podle Benešových dekretů prokazovat státní občanství. Pokud úřady v dokumentech nalezly, že se dotyčný hlásil k německému či maďarskému původu, čekalo jej další vyhnanství. Navracení majetku představovalo další smutnou kapitolu. Kladně byla vyřízena jen necelá pětina žádostí právoplatných židovských majitelů, kterým jejich domy, byty a podniky zabrali Češi, mnohdy i sousedé nebo někdejší kolegové a přátelé. Pokud už k navrácení došlo, byla vyměřena dědická daň, popřípadě se vyžadovalo splacení starých dluhů, což pochopitelně pro člověka, který sotva shodil koncentráčnický mundůr, znamenalo takřka neřešitelný problém. Českoslovenští Židé tedy čím dál častěji využívali možnosti vystěhovat se do Palestiny prostřednictvím mezinárodních židovských organizací. Silný impuls pro toto zásadní rozhodnutí přinesl komunistický převrat v únoru 1948 a především vznik státu Izrael o pár týdnů později, 14. května. Od konce války do 50. let se židovská emigrační vlna z Československa (včetně území Podkarpatské Rusi, které připadlo Sovětům) odhadovala na 35 000 lidí, mezi něž patřil bezpočet významných vědců, podnikatelů, umělců i vpravdě renesančních osobností jako například Viktor Fischl (1912-2006) z Hradce Králové, v Izraeli znám pod jménem Avigdor Dagan. Původně novinář Československého rozhlasu, vystudovaný právník a účastník zahraničního odboje ve Velké Británii v nové vlasti, kam odjel v roce 1949, vstoupil do diplomatických služeb a postupně vykonával funkci izraelského velvyslance v Polsku, Jugoslávii, Norsku, na Islandu a v Rakousku. Po odchodu do penze věnoval energii literární a básnické tvorbě.

Československá diplomacie, ještě v čele s Janem Masarykem, velmi podporovala vznik Izraele, a nebýt zásob zbraní a střeliva z našich zbrojovek, mohl se celý proces zkomplikovat. Jenže geopolitická situace se během počínající studené války proměňovala a Stalinův Sovětský svaz zanedlouho začal podporovat arabské protivníky Izraele. Československo coby satelitní stát se přidalo a po šestidenní válce v roce 1967 s Izraelem dokonce zcela přerušilo diplomatické styky. Českoslovenští Židé byli vystaveni systematické šikaně Státní bezpečnosti, oficiálně nesměla vycházet náboženská literatura a dlouho chyběl i vrchní rabín. Uvolnění poměrů za Pražského jara a okupace 21. srpna 1968 přimělo na 4 000 lidí odejít za lepším životem směr Izrael. Patřil k nim například Erich Kulka (1911-1995) narozený ve Vsetíně. Po zapuštění kořenů v Jeruzalémě se stal činovníkem několika významných organizací, především Committee of Auschwitz Survivors, a jako renomovaný historik působil v památníku Jad vašem.

Pováleční čeští přistěhovalci v kibucu. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly

Kibuc Kfar Masaryk. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly

Vraťme se ještě jednou ke kibucu Kfar Masaryk. Roku 1948 zde zahájili vzdělávací projekt a za finanční podpory československé (již poúnorové) vlády byla postavena střední škola pojmenovaná taktéž po Masarykovi. Když následujícího roku emigrovala větší skupina Židů, zamířila přímo do kibucu. Postupně se rozrostl na plných 800 obyvatel, úspěšně se zde pěstovala bavlna, avokáda a další plodiny, fungovaly dvě továrny, na elektrotechniku a průmyslové obaly. V kulturním středisku, které se po vleklých problémech podařilo vybudovat až k 70. výročí založení Československa v roce 1988, probíhala pravidelná divadelní a filmová představení či přednášky. Při státní návštěvě Izraele koncem dubna 1990 se tu nezapomněl zastavit Václav Havel.

Po sametové revoluci se obnovily diplomatické vztahy a Československý ústav zahraniční, organizace udržující styky s krajany po celém světě již od roku 1928, ve své zprávě pro vládu konstatoval, že v Izraeli stále žilo přes 15 000 československých rodáků. Usadili se zejména v Jeruzalémě, Haifě, Tel Avivu a třinácti kibucech po celé zemi. Mezitím v Praze a dalších městech začala působit například organizace Sochnut, jež umožňovala mladým lidem, zajímajícím se o židovskou kulturu a rodinnou historii, několikatýdenní pobyty ve Svaté zemi zdarma. Mnoho studentů a dvacátníků, kteří hledali nové perspektivy, tak počátkem 90. let zavítalo na Blízký výhod a pouhý výlet se proměnil ve stálý pobyt. Našli si tu práci, partnery a do Evropy se již nevrátili.

Na závěr pár slov k současnému spolkovému životu. Vůbec nejstarší krajanskou organizací je roku 1934 založená Izraelská federace Židů pocházejících z Československa (HYC – Hitachduth Jotsei Čechoslovakia). Sídlí v Tel Avivu a snaží se všestranně uchovávat odkaz našich rodáků. Dále dodnes funguje Dům Terezín, připomínající oběti terezínského ghetta. Naopak dlouho fungující Československý spolek v Izraeli a Generace ´68, který sdružoval příchozí po srpnové okupaci, už svou činnost ukončily.