Kraj hlubokých hvozdů, mozolů a teskných balad.

Tak jsem vnímala krajinu na moravsko-slovenském pomezí před mnoha lety -  při studiu lidových zvyků pro národopisný festival a při práci na dokumentu o jedné z významných osobností tohoto regionu.

Vracím se opakovaně,  okouzlena tichým půvabem místa s pohnutou histoií i nelehkými lidskými osudy.

Kopanice tvoří roztříštěné osady a samoty – Vápenice, Žítková, Vyškovec – vzdálené od sebe kilometry, a přece propojené neviditelnými pouty sounáležitosti.
Přirozeným centrem oblasti byl odedávna Starý Hrozenkov, i když i další obce – jako Lopeník, Březová či Strání – sdílejí společné nářečí a lidové tradice.

Lidé tu vždycky žili z toho, co vyvzdorovali z kamení a hlíny: žito, oves, okopaniny, okurky.

V říjnovém čase krajinu halí melancholický háv.
Hřebeny Bílých Karpat se ztrácejí v závoji oblak.

Z mlhy vystupují obrysy stromů – a spolu s nimi i legendy. O kraji tvrdém a nesmlouvavém, kde kromě neúrodné půdy číhaly i hrozby nájezdníků – Tatarů, Turků, Kuruců – i hlad, zima a nelítostný řád.

Lesní porosty se střídají s rozhlehlými pastvinami.
Úzké pásy polí připomínají sedrané košule po předcích.

Zem byla svatá.
A člověk? Ten měl hodnotu podle její výměry.

Všechno podléhalo odvěkým mravům – gazda rozhodoval, děti pracovaly, city ustupovaly vůli rodu.
Nejeden neposlušný syn byl vyděděn, nejedna dcera se stala „prespankou“ – ženou, která se vrátila ze služby s dítětem, bez manžela, bez ochrany.
Odmítaná rodinou, vyhnaná z komunity i z kostela, hledala útočiště v samotách – někdy i v tragickém řešení své situace.

Jejich příběhy mě dojímaly už tehdy. A dojímají dodnes.

Právě v Žítkové, kde mám ubytování, žily ženy zvané bohyně.
Na místě dnešního malého muzea stál prostý dům Irmy Gabrhelové. Tady jsem se v roce 2000 poprvé setkala s „bohyňováním“.
Ženy obdařené hlubokým vnímáním, léčivými znalostmi a intuicí pomáhaly nejen bylinkami, ale i radami a obřady.

Možná i dnes nosí některé děvčice při sobě netátu – jak se zde říká plavuni vidlačce, která má působit jako afrodiziakum.
Vždyť  láska, touha a tajemství má v lidském životě trvalé místo.

Mé putování skrápí jemný, vytrvalý déšť.
Míjím skromná stavení – občas zarostlá, občas se známkami lidské přítomnosti: vyskládané dřevo, květináč v okně, kouř z komína.

Představuji si, jak ještě před sto lety nosily zdejší ženy z lesa klestí svázané do otepi a upevněné na zádech v popruhu.
Jak na kilometry vzdáleném potoce drhly lněné či konopné prádlo, jak se v kruhových žentourech semlelo obilí a jednou týdně pekl černý chléb nebo buchty s hruškovými povidly.

Na úpatí zalesněných kopců se k sobě choulí několik nových usedlostí a tmavé nebe občas rozčísne sluneční paprsek.

Přívětivé světlo mě pak provází dlouhou cestou k pitínským samotám ke kapli Panny Marie Kopanické.

Moderní, zděný objekt  vznikl v roce 1990 z prostředků místního rodáka.
Krajinu tu však  protínají mnohé drobné sakrální stavby – v houštinách, u studánek či pod mohutnými duby, které patří k jejím charakteristickým rysům stejně jako štíhlé kmeny buků.

Míjím prastaré sady jabloní a durancií, i několik sušáren ovoce.
V trávě se fialově skví ocúny – podzimní krásky Bílých Karpat.

Nepotkám živáčka. Podzimní čas přeje zklidnění a usebrání.

V deštivém, liduprázdném Starém Hrozenkově vyhledám u dolního rybníka Památník Kalvárie Kopanice, připomínající krutou bitvu s tatarsko-tureckými nájezdy z roku 1663.
Tři tau kříže stojí jako stíny věků proti obloze – tiché a pevné jako paměť kraje.

Tady se minulost propisuje nejen do kronik – tady ji poutník dýchá s každým krokem.

Mé toulky se chýlí ke konci.

S pohledem na majestátní vrcholy Velkého Lopeníku se loučím slovy kopanické písně:
„S Bohom ostávajce, dobre sa mávajce.“

Všechny fotografie Daniela Řeřichová

Fotogalerie