Vešels do budovy Morgan Stanley a zamířils k prvnímu sekuriťákovi, který vypadal nejlidštěji. Postávalo jich tam sedum, hlídali vchod a tvářili se veledůležitě jako by hlídali Bílý dům. Sekuriťák tě požádal o ID.

                  „Sir,“ řekl, „Vaše jméno tady nemám. Co jste zač?“

                  Díval ses jak se jeho prsty obratně probírají jmenovkami hostů, které měl vytištěné na nálepkách.

                  „Mám tady v kavárně v osmém patře pracovat jako číšník,“ řekls mu a ukázals apku staženou na mobilu s údaji místa.

                  Prohlížel si ji a pokrčil rameny. „Je mi líto, ale Vaše jméno tu nemám,“ zopakoval a poslal tě na druhý konec rozlehlého lobby ke kolegovi. Druhý muž byl útlý, mladší než ten první, s knírkem pod nosem. Jediné, co ho zajímalo, byl jeho počítač.

                  Strčils mu apku pod nos. Studoval ji pozorně a dlouho. „Nevidím tu jméno našeho manažera,“ řekl nakonec.

                  „Jsem zaměstnancem keteringový společnosti At Your Service,“ řekls mu.

                  „To mě nezajímá. Potřebuju znát jméno. V týhle budově je třicet čtyři pater, a když mi říkáte, že byste měl číšničit v kuchyni, potřebuju vědět jméno osoby, která Vás má přijmout. Víte, co je na osmém patře manažérů? Abych se jich všech ptal, jestli něvědí, kdo Vás sem pozval, v to nedoufejte. Posaďte se na křeslo a čekejte.“

                  „Na co mám čekat?“

                  „Až se na Vás bude někdo ptát.“

                  Zavolals na číslo At Your Service. Hodiny ukazovaly šest patnáct a ty ses tázal sama sebe, jestli Kate, Jess a Gary jsou už vzhůru. Mobil zvonil dlouho, až se konečně ozval hlas: „Děje se něco?“

                  „Jsem v budově, trčím tu v lobby už patnáct minut a pán ze security mě nenechá projít vestibulem. Že prý chce znát jméno manažera.“ Kate se ti omluvila za nedodání kontaktní osoby a zavěsila, že prý to zjistí. Za pět minut přišla zpráva do tvého mobilu: „Kontaktuj Elizabeth.“ Ukázals zprávu sekuriťákovi.

                  Začal se ti posmívat: „Víte, kolik je na osmém patře žen s tímhle jménem?“

                  Odeslals jeho odpověď Kate. Za dalších pět minut se v lobby objevila Julie v černém mundůru servírky. Jakmile ji sekuriťák spatřil, vytiskl ti jmenovku, a jako by se nechumelilo tě vyzval, abys ji nosil stále nalepenou pod kapsou košile.

                  Spatřils Juliin rezervovaný výraz jako by se ptala sama sebe: co nám to sem ta agentura poslala za budižkničemu? Kdyžs ji osovil, snažil ses na její tvář nedívat. „Vy jste ta manažerka, která mě měla vyzvednout?“

                  „Ne,“ zněla strohá, chladná odpověď.

                  Později ses při obědě dozvěděl od Ashrafíny, že Julie přijela s kamarádkou Neli do Ameriky z Monte Negra, že obě pracujou v Morgan Stanley už třicet let, a že ty dvě si jsou podobné jako vejce vejci, ačkoliv nejsou dvojčata.

                  Julie tě přivedla do chodby kuchyně s patrovými vozíčky kolem stěn opatřených jmény Ašrafíny, Caesara, Neli a Kaifáše a nechala tě tam stát. Caesar se tě zeptal na jméno, ale kdyžs mu řekl, že tvé jméno je complicated, požádal tě o zkratku. Řekls mu, ať tě volá Jaro. Caesar byl muž v tvém věku, ale na rozdíl od tebe byl svalnatý a vysoký, pravděpodobně portorikánec snědé pleti. Nabídl ti kávu, kterou ti načepoval z kávovače a podal v papírovém kelímku. Poděkovals mu za úslužnost, ačkoliv jsi už jednu měl v půl čtvrté, abys v sabveji neusnul. Přijals jí se slušnosti, neboť sis pamatoval, že odmítnutí podávaného nápoje hostu by byla neúslužnost s dlouhodobými následky, a ty sis nechtěl Ceasara rozházet hned po ránu šichty.

Rozhlížel ses kolem. Číšníci nosili černý mundůr jako byl ten tvůj, jen vestička obepínala jejich těla, aby jim kravata nepadala do polévky, kterou roznášeli po patrech. Nikdo se tě nevyptával, co tady děláš, servírky i kuchaři byli soustředěni na svůj přidělený úkol. Prošels kuchyň od jednoho konce na druhý, narážels na kuchaře a číšníky, kteří tě zdravili a přáli ti dobrou šichtu, takžes nabyl přesvědčení, že jsou velmi milí a přející, opětovals jejich pozdravy, a takés jim přál dobrou šichtu, až tě jejich dobrosrdešnost dojímala a na srdíčku jsi měl blahý pocit něhy, který tě přiměl k otázce, jestli si tě s někým nespletli.

Kuchaři chodili na šichtu na čvrtou ranní, číšníci v půl šesté, manažeři kuchyně v osm a ekonomové v devět. Sekuriťáci hlídali Morgan Stanley ve dne v noci.

V osm hodin přišla manažerka, která tě měla vyzvednout v lobby v šest. Byla to fešná paní s černými nataženými vlasy, Afroameričanka s milým úsměvem, kterým nešetřila.

„Užs někdy pracoval jako číšník?“ zeptala se.

„Agentura mě sem poslala, přestože jsem zaškolený barman. Číšníka jsem nikdy nedělal. Ale těším se na to“.

„Hmm. Budeš pracovat s Ašrafínou.“

S Ašrafínou jste si podali ruce. „Říkej mi Aš, tak jako všichni tady.“

Aš byla malá, tělnatá osoba původem z Bangladéše, a jak mi později u oběda sdělila, prý už pro Morgan Stanley pracuje dvacet pět let. Bylo jí padesát pět, což tě překvapilo, protože ses domníval, že už jí je sedmdesát. Že působila staře, přisoudils tempu, jakým se v kuchyni maká.

„Připravíme voběd pro dvanáct lidí na šestym patře. Teď je vosm a v deset s tim musíme být hotovi. Všechno ti vysvětlim a ukážu. Si tu novej, nevíš, kde je jaký nádobí, sleduj, co dělám a přizpůsob se.“

Naložili jste vozík s talířema, šálkama, sklenicema, minerálkou, kolou, třemi druhy dezertů, mandlovým, sójovým, polotučným a plnotučným mlékem, příborama a hořákama pod kotle.

„Voběd už kuchaři připravujou, teď ten vozejk odvezeme o dvě patra níž.“

Přivolali jste výtah, který obsluhoval výtahář. Mačkal tlačítka pater, seděl na štokrleti, aby nepřekážel, až se výtah zaplní služebnictvem a partou opravářů. Neubránil ses srovnání. Ekomové se vozili v luxusních automatech a patra si volili přes display vsazených do stěn chodby před výtahem. Vyložili jste obsah vozíku v konferenční místnosti. Chtěls ukázat jak jseš pilný a naskládals na stůl šestnáct minerálek místo dvanácti, protože tě napadlo, že třetinková láhev ekonomům nestačí. Tos neměl dělat, protože Aš ztratila nervy a rozkřikla se na tebe, pročs jich proboha postavil na stůl víc než ti řekla. Tys neměl připravenou odpověď a taks jenom vyblekotal, žes chtěl být aktivní.

Vyjeli jste zpátky do osmého patra, jídlo pro ekonomy kuchaři už připravili, naložili jste ho zpátky na vozík, a taky čtyři  hrnce ve tvaru kosmické lodi Sputnik, a dva velké kontejnery s kávou. Měls oči na šťopkách,  abys Aš nezavdal důvod ke vzteku, ačkoliv jsi tušil, že ji vysvětlování sebemenších maličkostí zmáhá a vysiluje. Nedivil ses. Byla unavená. Tys byl nepředpokládaná překážka v plánu, se kterou nepočítala, když ráno ve čtyři hodiny vstávala v bytě na Long Island. Jak ti řekla u oběda, prý spala jen čtyři hodiny a to zanechává stopy na zdraví a na psychice.

„Kolikrát za den použijete tenhle výtah,“ optals ses, abys rozvlnil napjatou atmosféru.

„To zaleží na vokolnostech. Když pracuju šestnácky, tak průměrně dvacetkrát za šichtu. Přes vánoce až do února všechno utichne a výtah použiju maximálně čtyřikrát.“

Naše konferenční místnost na šestém patře byla označena písmenem D. Postavili jsme kotle na stůl a pod každým z nich zapálili hořák, aby udržoval teplotu jídla až do do dvou. Nakoukls do hrnců. Byl v nich losos s ananasem , opečené mrkvičky naložené v marinádě, kinoa s papričkami, opečené cukety, basmati rýže s hráškem, kung pao a kuřecí křidélka v sójové omáčce.

„To si ekonomové pošmáknou,“ řekl jsi. „Je tady hostina jak na halloween. To je tady zvykem?“

„Hostina?“ řekla Aš. „ Pche! Počkej, kolik toho zbyde.“

Pak ti řekla, abyses posadil k výtahu, čekal do dvou hodin, až ekonomové budou s konferencí hotovy, abys pak sklidil nádobí a na vozíku ho odvezl zpátky do kuchyně.

Čekals u výtahu a občas ses prošel po chodbě, abys viděl, jak se ti lidé za sklem liší od ostaních lidí. Sekuriťáci sledovali, aby jim neproklouzla do budovy ani krysa, kuchaři se soustředili na uvaření oběda, a číšnice čekali, aby oběd mohli odnést do jídleny nebo konferenčních místností. Na tvářích ekonomů jsi viděl vzdálenou metu a cíl. Nežili dneškem, ale budoucností. I když jen limitovanou, pětiletou. Spřátelil ses s jednou mladou maminkou, která se ti představila jako Jane. Měla stůl u vchodových dveří a pod plexisklem se na tebe culily tři její děti. Jane měla přehled o konferencích. Věděla, kdy začne a skončí, kde se odehrává a jak se nazývá. Na šestém patře jich tou dobou probíhalo sedum. Ale jen jedna končila ve dvě hodiny v místnosti 6D.

Agentura tě poslala do Morgan Stanley, abys těmto ekonomům odvezl jídlo, které by sis sám naložil, dovezl ho z kuchyně na patro, a nemusel obtěžovat Ašrafínu, která měla svých povinností dost. Manažerka nepočítala s tím, že budeš nováček. A tys netušil, co tě čeká.

Konečně se ekonomové zvedli a místnost opustili. Někteří vyjeli výtahem do jídelny, ti druzí do svých kanceláří. Připravené jídlo zůstalo téměř nedotčené. Na stole zůstalo pět nedopitých třetinkových láhví s minerálkou, tři hrníčky od kafe a v kotlích, které vypadaly jako Sputnik, si  jen jeden člověk nabral trochu basmati rýže a kuřecí křidélka se sójovou omáčkou.

„Co s tím zbytkem? Mám to odnést zpátky do kuchyně, aby to připravili na večeři?“zeptal ses Jane.

„Počkejte s tím, zavolám pár svých přátel“. V minutě se do místnosti nahrnulo šest žen. Úřednice z personálního oddělení, referentky, manažerky, sociální pracovnice. Sesypaly se na zbytky jako vosy na med, nabíraly si je do kelímků, které již měly připravené, silikonové misky se plnily semínky kinoa a lososem, praženou mrkví a kuřecími křidélky. Díval ses na to a žasnul, jak všechno mizí pod rukama těchto středostavovských krásných žen s upravenými vlasy a upnutými sáčky a říkal sis, jaká škoda, že o tom nevědí bezdomovci, kterých se pohybuje městěm na tucty, v sabveji i na ulici. Jen kdyby měli volný přístup do Morgan Stanley. Ale záhy sis vzpoměl na ranní trabli se sekuriťákem, jaké dělal obštrukce se vstupem do budovy a hned si myšlenku volného přístupu zavrhl. Ženy ti poděkovali než odešly jako kdybys všechno uvařil a upekl sám. Naložils kávovače na vozík, skleničky, talíře a kotle, které vypadaly jako Sputnik, a dotlačils vozík do kuchyně. Mléko si uložil do lednice a kávu vylil do dřezu. Jaká škoda. V obou zbylo nejméně třicet kelímků.

„Kam mám dát ty čisté talíře a misky?“ zeptal ses Ašrafíny, protože sis nepamatoval, odkud jste je vzali.

Ašrafína nade tebou zalomila rukama a odvedla tě na opačný konec kuchyně. „Tady, přece! Neřikej, že ti vypadla paměť. V kuchyni musíš bejt pořád v pozoru, jinak ztratíš přehled, kde co je. Naskládej je jeden na druhej.“

Tvoje desetihodinová šichta se blížila ke konci. Ašrafína se chystá pracovat šestnácku, ale ty, jako začátečník, jsi už chtěl domů. Obdivovals ji.

„Zejtra tady taky budu do noci. Máme party.“

„V kuchyni?“

„Ne. Ekonomové ji maj. Zejtra tady skysnu na osmnáct. A pak nemám vypadat staře. Že sis toho taky všimnul, že jo?“

Prošels kuchyní a rozloučil ses se všemi. Kuchaři byli noví, protože těm prvním skončila šichta ve dvě. Číšníci zůstali. Julie, Neli, Caesar, Kaifáš fachčili do tmy. Spali čtyři hodiny a pracovali osmnáct.

„Děkuju ti za všechno, Aš!“ řekls při loučení. Objals ji jako matku a pohladil po zádech. Rozloučil ses také s manažerkou, která tě měla vyzvednout v šest.  Řekla ti, že máš zase přijít, protože příště už budeš všechno vědět.

„Už se těším,“ řekls a myslels to vážně, protože sis všechno zapsal do deníčku. Jenže kdo ví, jestli tě sem zase  agentura pošle.

Nastupovals do výtahu, ze kterého vystoupili tři barmani, které jsi znal z jiných akcí. „Tak vida je,“ povzdechl sis. „Barmani. Příště nebudu číšník, ale jeden z nich.“