Tato příhoda se mi stala před několika lety. Jezdívala jsem pravidelně trasu Praha – Písek. Jednou nastoupila žena s dítětem, asi pětiletým. Posadila se dozadu. Po chvíli si k ní přisedla další mladá žena zhruba se stejně starým dítětem. A daly se do řeči. Obě mluvily nahlas a já si vyslechla jejich rozhovor, který mne vedl k zamyšlení.

 

Vy máte taky jedno dítě? otázala se první.

Ne, já mám doma ještě jedno. To je postižené. Mně se narodil tělesně postižený kluk a k tomu hluchoněmý. Za okamžik dodala. On už chodí do školy. Oni mi ho nechtěli vzít, ale já se nedala. Že prej je nevzdělatelnej. Pokračovala v rozhovoru.

K tomu bych neměla odvahu a sílu. Já jsem měla dítě v 19 letech. A co manžel? ozvala se druhá žena.

Já ho měla taky v 19 letech a manžel utek´ hned jak se to rýsovalo. Ale teď mám kluka a s ním druhého syna. Víte, on je takovej praštěnej.... Jenom praštěný lidi jsou hodný.

 
Zadívala jsem se na onu ženu. Z jejího hlasu i gest vyzařovala vyrovnanost bez špetky sebelítosti a naprostý klid.

Zamyslela jsem se nad tímto rozhovorem. Jaké měla tato žena zkušenosti s lidmi? S takzvanými rozumnými, že došla k závěru, že jen člověk praštěný je hodný? V duchu jsem své známé dělila na praštěné a rozumné. A co jsem já? Ptala jsem se sama sebe. Rozumný člověk, který vyvodí důsledky z každé situace, zhodnotí kolik investic, citu a úsilí je nutno vydat a následně vycouvá? Či ten, co nejprve cítí a pak myslí?

Vystoupila jsem dříve než ona žena, ale někdy si na onu ženu vzpomenu a s úctou a obdivem na ní myslím.