Na půdě u dědečka jsem našla deštník po pradědovi. Byl starý, velký, krásný, černý, s dřevěnou rukojetí, líbil se mi moc. A tak jsem si ho vzala.

Začátek tehdejšího léta byl slunečný a my mladí hraví a nespoutaní. Se svou kamarádkou Aničkou jsme se rozhodly vyrazit na cesty. Sbalily jsme „usárny“, já do té své zapíchla pradědův deštník, a mohly jsme vyrazit směr západní Čechy. Náš cíl: město Plzeň, amfiteátr Lochotín, hudební festival PORTA.

Do Tábora nás dovezl autobus plný našich veselých spolupracovníků, kteří vyrazili na výlet do jižních Čech. V Táboře jsme zájezdový autobus vyměnily za linkový, taky plný, tentokrát ale cestujících, kteří jeli stejným směrem jako my. A jak už to v nacpaném dopravním prostředku bývá, šlapete si vzájemně po nohách (pokud se vám nepodaří si sednout), omlouváte se a pak se dáte se spolucestujícími do řeči.

V tu chvíli na scénu vstupuje můj krásný starý deštník. Obdivují jej dva kluci, co prý to je, puška, golfová hole apod. Když odpovím, že deštník, tak padají dotazy: „Kde jsem prý tak krásný deštník vzala a jestli jej prý nechci darovat“. Nechci. Je přece po pradědovi, památeční. Cesta nám vesele utíká, ani si nevšimneme, že jsme v Plzni. Konečná vystupovat. Tak že ahoj, mějte se a užijte si výlet.

Druhý den ráno vyrážíme s Aničkou směr Lochotín, prodíráme se davem lidí, natěšených na trampské a folkové písničky a písničkáře. V rozlehlém amfiteátru hledáme vhodné místo kam si sedneme. Jedno takové hezké na nás čeká, na podium je dobře vidět, slyšet je také parádně. Jsme spokojené. A znáte to, život tropí hlouposti a o náhody v něm není nouze (jak zjistíme posléze). Našimi sousedy na trávě jsou právě ti dva kluci z autobusu, kterým se tak líbil můj velký, krásný, černý deštník po pradědovi.

Slávek a Vašek jeden z Havlíčkova Brodu a druhý z Květinova. Z Plzně odjíždíme nejen nadšené z krásného hudebního začátku léta, ale i s pocitem, že jsme našly nové kamarády.

Uběhne týden, já se vracím z práce, naproti mi běží moje malá sestra Věrka, oči má navrch hlavy a volá: „Ségro, za domem sedí nějaká parta trempů, tvrdí, že tě znají a že tě hledají, maminka už jim dala vodu a svačinu, tak utíkej, čekají určitě na tebe.“

Má pravdu, na dlouhé lavičce za našim domem sedí Vašek, Slávek, Dana a Fandula Přijeli trempovat po Beskydech, což jsme věděla, a chtějí ať jim dělám průvodce, což mi řekli až nyní. Neváhám. Beskydské hory miluji a když o ně někdo projeví zájem, jsem schopná o nich vyprávět hodiny. Druhý den si v práci vyřídím dovolenou, zabalím batoh s deštníkem a můžeme vyrazit. Mí noví kamarádi se nenudí, oberou mamince tři kýble třešní na zavařování, aby moc nenadávala, když její dcera zmizí na hory s partou ji zcela neznámých lidí. Ukážu jim Horečky a skokanské můstky, náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm a vyrážíme.

Horní Bečva, Velké Karlovice, Kohůtka, Papajské sedlo, Pulčiny, Čertovy skály, Hovězí, Vsetín. Smích a pohoda, večerní ohně i prudký déšť a bouřka přímo ve skalách na Pulčíně. Týden jak vymalovaný. Mí noví kamarádi jsou pohodoví, udivení krásou našich hor i naši krásnou řečí. A to hlavně Fandula. Když se nás v kempu v Karlovicích ptají: „Kam že to zítra děcka vyrážíte,“ rozčiluje se, že není žádné děcko, on prostě neví, že u nás na Valašsku jsme děcka všichni od 0 po 100 let.

Zajímavostí je, že celou dobu, po kterou společně pochodujeme po Beskydech, vzpomínají „Broďáci“ na jakéhosi Mazánka, co s nimi měl jet, ale nejel, protože má problémy s láskou. A takhle to naše krásné, dlouholeté kamarádství začalo, jedním deštníkem, Portou a trempováním po Beskydech.

Koule se dala do pohybu. Oddělené světy lidí, kteří se do té doby vůbec neznali a žily svým vlastním životem, se akcemi jako bylo Psí spřežení, Zeleným nahoru v Květinově, valašským bálem v Trojanovicích, drakiádami, brigádami na Pulčinách, Pálavě, bouráním stodoly v Ledči nad Sázavou, tábory na Rabštejně, výlety do hor na Slovensku i Bulharsku, dobýváním hradu Orlík, koncerty, ohni, výlety na lyžích i pěšky, jen tak někam pro radost, daly dohromady. Vznikla parta kamarádů z celé republiky. Byly to báječné roky.

V písničce od Karla Plíhala se zpívá: „Jen Olomouc je stále stejná holubů se snáší hejna nad radnicí, jež mi vzala, kamarády ztuhlé v gala“ A tak jsme (jak už v životě chodí) postupně stáli ztuhlí v gala i my.

Na dně skříní skončily usárny, batohy, vzdušné zámky a sny o dalekých horách, které zdoláme, krásných řekách, které sjedeme. Naše hovory změnily směr i téma na plíny, kočárky, dudlíky, ledničky, pračky, bydlení, svatby, rozvody, pohřby. Radosti i starosti běžného života dohnaly i nás romantiky. Jen jednomu z nás se změnil život jiným směrem než nám, odjel na moře a plnil si tak své sny o drsném námořníkovi uprostřed oceánu, aby nám všem mohl vyprávět o tom dalekém světě kolem nás.

Život běžel a my jsme zjistili, že sny o horách, řekách i divokých údolích se dají plnit i s dětmi na zádech a že je to vlastně i s nimi moc fajn. A do té naší koule, přibývali další kamarádi, kteří se stali kamarády našich kamarádů a nyní už to jsou i jejich kamarádi. Byly i ztráty, někteří kamarádi se vytratili neznámo kam, jiní odešli tam, odkud není návratu. 

A my jsme dál vymýšleli akce, scházeli se u ohňů i na chatách. Lyžovali i chodili po horách, jen za námi i s námi cupitaly nejdříve malé, potom i velké děti.

Děti nám nějak moc rychle vyrostly, přibyly vrásky, šedivé vlasy, kila, nemoci. Pořád však máme své sny, jsou sice jiné, než byly před léty, ale jsou.

Za pár měsíců bude opět konec února, Mazánek se lehce zamyslí a pronese: „Laduško, neměla by se ozvat Žába, kdy bude letos sraz?“ Jedna prostá otázka a jeden telefonát a věci se dávají do pohybu. Sbalíme batohy, naložíme auta (jen Honza jezdí na kole) jídlem a pitím a vyrážíme. Kam? No přece za svými kamarády, protože: „Když ne teď, tak kdy?“

 

Ten starý krásný deštník jsem sice během času někde ztratila, ale díky němu jsem našla kamarády, ze kterých se postupem času, stali velmi blízcí přátelé. Kouzla prý neexistují. Věřte tomu existují, důkazem toho je starý, velký, černý deštník po pradědovi, který jsem na začátku tohoto příběhu našla na staré půdě u dědečka.

 

 

 Lenka Besedová