Moje poslední kniha je dokončená, zkontrolovaná a šla do tisku. Další z  kapitol mého psaní se uzavřela. Naskýtá se otázka: Je toto už kapitola poslední?

Možná ano, možná ne. Není to vůbec důležité. Život půjde dál, tak jako šel doposud.  Nic víc si nemohu přát. Kniha vyjde koncem listopadu a já se o novou radost podělím s přáteli a zřejmě i s knihovnou. Asi bychom to měli nějak oslavit. Možná něco ještě napíši, možná, že už ne, nevím. Ať si ale ten čas klidně dál pádí. Já ho honit nebudu.

 

Nikdy jsem se neřídil, a ani nyní, ve svém pokročilém věku, se nehodlám řídit přemoudřelými radami rádoby odborníků, kteří nám neustále vnucují dívat se s vírou v duši na ty naše vysněné světlé zítřky. Za každou cenu být pozitivní. To je už skoro směšné. Nechte člověka žít, jak sám uzná za vhodné. Život, ať už chceme, nebo nechceme, nám přináší jak ty hezké, tak i ty ošklivé chvíle. To je realita. Realita, která odjakživa formuje lidské životy. A já mám na co vzpomínat. Snažil jsem se obojí tyto chvíle, jak ty dobré, tak i ty špatné, vložit do svých knih. Ať už jsou to cestopisy, knihy vzpomínkové, či knihy fejetonů a glos. Byla to moje inspirace. Posoudit to musí čtenář.

Při svém oblíbeném studiu starověkých civilizací jsem preferoval antiku. Byla to neuvěřitelná doba. Plná rozporů, vysoké úrovně, ale také plná násilí a špatností. Přitom jsem se dostal i k  řadě moudrých myšlenek, vyslovených skutečně moudrými lidmi. Jednu z nich vyslovil i Publius Terentius Afer, římský dramatik. Cituji:

„Jsem člověk, nic lidského mi není cizí.“

Teprve v pozdním věku jsem si uvědomil, že právě tato myšlenka mne provázela celým mým životem. Aniž jsem si toho byl nějak zvláště vědom.

Poslední moje kniha odchází do tisku a já se budu hlavně snažit žít tak, jak jsem žil doposud. Občas něco napíši, občas se potěším s přáteli, občas si něco dobrého uvařím, občas si dám ve své oblíbené kavárně sklenku červeného. Pokud z mojí další literární aktivity nevzejde další kniha, nic se neděje. Ale psaní mě stále bude bavit. A snad mi ještě nějaký čas tento zájem vydrží. 

Nepíši zde ale o nějakém svém vznešeném cíli nebo o smyslu života. Takhle neuvažuji. Myslím si, že tím mým životním cílem byla a stále je cesta, po které jdu. A nějaký čas chci po ní ještě jít.

Na závěr této úvahy si přece jen dovolím ještě jednu citaci, která toto téma vhodně uzavírá. Je ze třetí kapitoly starozákonní knihy Kazatel:

„Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli. Jest čas rození i čas umírání, čas pláče a čas smíchu, čas hledání a čas ztracení, čas milování a čas nenávidění, čas boje a čas pokoje.“

Ano, takový čas nás provází celý život. Život v jeho radostech, starostech i chvílích nepohody. Pro nás je důležité se hlavně v tom běhu času neztratit.

 

* * *