Toho odpoledne dorazila Maruška do cukrárny s viditelně dobrou náladou. Její hluboké hnědé oči zářily a z větrníku si prťavou lžičkou nesla sousta k ústům rozmáchlými gesty, jakoby přitom dirigovala pomyslný orchestr.

„Můžu ti položit záludnou otázku, Honzo?“ Optala se má krásná oblá kamarádka s rošťáckým úsměvem.

„Jasně, princezno mých snů, jen se ptej a ptej, přeháněj,“ povzbudil jsem ji.

„Byl jsi někdy v hodinovém hotelu?“ Vypálila bez uzardění.

Tak, a bylo. Super dotaz, nad kterým jsem se možná i trochu začervenal. „Ne, nebyl,“ špitnul jsem, ale pak si dodal odvahy: „Fakt je, že v mládí bychom ho se Soňou potřebovali, když jsme ještě nebydleli spolu nebo pak když byly holky malé. Ale měli jsme smůlu, tehdy u nás takové výdobytky moderní doby neexistovaly.“

Maruška naoko zvážněla: „Hm, chápu, byli jsme na tom s Frantou podobně. Odpusť té staré ženě naproti sobě její neomalenost, ona si totiž potřebovala dodat trochu odvahy k tomu, aby se ti svěřila, že v hodinovém hotelu byla. A zrovna o minulém víkendu.“

No a já šel málem pod stůl: „Cože? Ty? Maru...“ V duchu jsem si představil, jak si Maruška natajňačku užívá s nějakým neodolatelným mužem, kterému se jako zázrakem podařilo tuhle veskrze počestnou dámu svést. Popravdě řečeno, skoro jsem mu zazáviděl a chtěl dodat, že u mě je její tajemství jak v trezoru a že to Frantovi nikdy neprozradím. Leč ona mi milosrdně skočila do řeči a otevřela stavidla slovního vodopádu.

***

Ale kdepak, Honzo, ono je to celé úplně jinak, než si myslíš. Víš, my měli s Frantou kulaté výročí svatby a rozhodli se ho oslavit víkendovým výletem do krásné moravské metropole, do města, kde to fakt žije. Franta se nabídnul, že všechno zařídí, tak jsem to s chutí nechala na něm a byla zvědavá, co jako vymyslí.

Jeli jsme vlakem, do Brna dorazili v sobotu před polednem, dali bezva oběd na tom náměstí s takovým tím zvláštním vztyčeným předmětem, a pak to vzali po klasice. Špilas, katedrála Petra a Pavla, ještě pár dalších míst, a potom, že se teda jako zajdeme ubytovat. Jenomže na dané adrese byl jen obyčejný činžák, který nevykazoval žádné známky hotelu.

„Franto, seš si jistý, že je to tady?“ Znejistěla jsem. Byla jsem už docela uchozená, kabela s nejnutnějšími věcmi mě začala tlačit do ramene a dost ráda bych si na chvilku odpočinula.

„No tady přece, koukej, určitě je to ono,“ ukázal Franta na zvonek s nenápadnou cedulkou „apartmány“ a hned ho zmáčknul. Ozvala se nějaká paní, pustila nás dál, že ať se stavíme v recepci, která je hned v přízemi vpravo.

„Dobrý den, my bychom tu měli mít rezervaci,“ ohlásil nás Franta a dodal naše příjmení.

„Ano, ano,“ koukla ta dáma do knihy. Maličko vykulila oči, jakoby se snažila skrýt překvapení nad naším věkem a zeptala se: „Budete to chtít na hodinu, na dvě nebo snad na tři?“

Já jen polkla a vložila se do toho: „No, přece do rána, teda jako normálně na jednu noc a se snídaní, prosím.“

„Aha.“ Pronesla paní recepční. Prosté aha, které už, už vypadalo, že smutně zůstane zcela osamocené bez dalšího komentáře. Pak ta dáma konečně znovu otevřela ústa a dodala: „My ale snídaně neděláme, vy asi nevíte, že jste přišli do hodinového hotelu.“

V tu ránu Franta z té nečekané informace zrudnul jako rak, čerstvě vhozený do vroucí vody. Krátce na mě kouknul a protočil panenky, aby mi nenápadně sdělil, že o povaze tohoto prazvláštního ubytovacího zařízení neměl ani ponětí. Recepční si toho všimla, a buď jí přišlo Franty líto, nebo se v ní probudil obchodní duch: „Ale to vůbec nevadí, na celou noc vás samozřejmě ubytovat můžeme, stejně byste teď navečer těžko sháněli něco jiného. A pokud jde o snídani, támhle naproti je bezva pekařství, v neděli otevírají v osm a já tam sama ráda chodím.“

S Frantou jsme na sebe mrkli, že teda jako dobře, v hodinovém hotelu jsme nikdy nebyli, všechno je holt jednou poprvé a cena vyšla tak nějak plus mínus nastejno jako v normálním. Paní nám dala čip na otvírání pokoje, poslala nás o patro výš a my vyrazili. Nakonec se ukázalo, že hodinový pokoj se zas tak moc nelišil od obyčejného. Byl čisťoučký, měl předsíňku a koupelnu, akorát v něm nebyla žádná skříň na uložení věci, ale místo ní se na nás z nočního stolku usmívala krabička kondomů.

„Maruš, máme zamluvený stůl pro dva v nedaleké vinárně, za chvilku bude sedm, jen kouknu na předpověď počasí a vyrazíme,“ snažil se Franta nalákat mé chuťové buňky. Ukázalo se, že z počasí nic nebude, protože v televizi měli puštěné nějaké hanbaté video a nedalo se to přepnout. Ale večeře se vydařila, předložili nám svou specialitu, vepřové závitky plněné zelím, k tomu opečené brambory a sedmičku lehkého bílého vína, jak to mám ráda.

Honzo, co bys udělal, kdybys měl se Soňou výročí svatby a vrátil se s ní z dobré večeře do hotelového pokoje? (Stačilo mrknout oběma očima a Maruška si hned odpověděla sama.) No jasně, akorát, že Frantu jsem k tomu musela maličko přistrčit, však ho znáš. První šel do sprchy on, pak já, a to víš, že jsem si dala záležet, abych ho v průsvitné noční košilce přitahovala. On na mě v tlumeném světle lampičky kouknul, zatvářil se jak za mlada a už jsme si začali nádherně intimně hrát.

„Ách, ách, úúú, ještě, ještě, óóó, óóóch,“ ozvalo se velice nahlas přes tenkou příčku z vedlejšího pokoje ve chvíli, kdy už mě Franta dovedl skoro až k vrcholku a se vzpřímeným nástrojem se chystal na to nejkrásnější. Jen jsme se při těch zvucích odvedle oba na chvilku zarazili a chtěli pokračovat, když v tom se to ozvalo zas, tentokrát snad ještě hlasitěji: „Úááá, júúú, ách, a, a, a, a, úúúf.“ No, Honzo, nějaká holčina za zdí si to užívala tak, že vydávala vpravdě zvířecí výkřiky a kvílení, které se prostě nedalo odbourat. A tak jsme tak nějak oba zvadli, vypadli z rolí, vychladli ze vzrušení, vytáhli si knížky a snažili se číst. Holčina odvedle měla fakt výdrž, a když konečně zmlkla, tak z toho všeho Frantu přešla chuť na veškeré další milostné dovádění. No a já neměla to srdce ho k něčemu nutit, přece nebudu znásilňovat vlastního manžela.

V noci byl celkem klid, krom mnohem kratšího a o hodně tiššího intermezza stejného charakteru, ale z druhé strany nás už nic nerušilo od počestného spaní. Paní recepční měla pravdu, snídaně v pekárně naproti byla vynikající a křupavá, my se pak ještě courli po městě a z Brna si odvezli hezké zážitky, hodné oslavy výročí hodně dlouholetého manželství.

Doma jsme padli ne do postele za účelem dohnání manželských povinností z minule noci, ale do křesel za účelem odpočinku po cestě, mrkli na sebe a zhodnotili to jako povedený víkend. A já to nakonec lakonicky uzavřela větou: „Akorát jsme se holt vyspali v nemravném domečku, no a co, takový zážitek každý nemá.“

***

Maruška uzavřela své vyprávění a s podobně dobrou náladou jako na začátku teď laškovně lovila prťavou lžičkou poslední drobky větrníku na talířku.

„Čemu vděčím za tvou radost, krásná dámo?“ Optal jsem se nakažen jejím úsměvem.

„Frantovi, konečně si včera vzpomněl,“ odpověděla mnohoznačně.

„Jako že jste si vynahradili tu ztracenou noc?“

„Ale kdeže, Honzo, nač ty hned nemyslíš. Jak byl Franta v tom Brně rozhozený, že se spletl a místo normálního hotelu objednal hodinový, tak mi zapomněl dát dárek k výročí, koukej... Vlastně ne, zakryj si oči a chvilku nekoukej.“ Poslechl jsem a nechtě se připravit o překvapení nepodváděl ani uzoučkými škvírkami mezi prsty.

Chvilka štráchání zřejmě v kabelce, tichoučké cinknutí neznámého předmětu a pak už jen Maruščino veselé: „Můžéééš!“

Její už tak navýsost půvabný odvážný dekolt byl teď ozdobený zbrusu novým tenoučkým zlatým řetízkem, na kterém bylo zavěšené drobné tepané srdíčko. Maruška se dmula pýchou a já jí to ze srdce přál. Ne každá žena má v manželství takové štěstí.