Teď se to stalo. A co? Co se stalo? Slyšíš? Šumí vítr. No a co? Tak fouká vítr, no. Ale dnes jinak. Neslyšíš to?  A co? Co zas? Seš vadnej! Ne, to nejsem, to jen Ty nevnímáš tu krásu.

Někdo tomu říká zažít kouzlo okamžiku. Jack Kerouac ve své knize Na cestě podobnými slovy popisuje hluboký zážitek při hře, při poslechu hudby. A říká tomu zažít to. Někdo se při poslechu krásné hudby rozpláče. A krásná hudba nemusí být vždy jen vážná, klasická. Prostě je krásná.

A ten vítr, který slyšíš. Nevíš, odkud vane a kam. Nevíš, kde začíná a kam směřuje, jestli tam skončí. Jen když pohlédneš do korun stromů, vidíš, že se hýbou jen ty špičky stromů. A kmen stojí nehnutě, jak je to možné? Proč jsem si toho dřív nevšiml?

Anebo jdeš po ulici, a vidíš tam žebrat bezdomovkyni. S těžko skrývaným odporem odvracíš svou tvář. Ale co to? Co to před ní na chodníku leží? Nejsou to drobné. Je to růže ... A v ten moment do Tebe udeří ta chvíle jako blesk. Slzy ti vstoupí do očí, a ty to neovládáš. Kouzlo okamžiku.

Po školní chodbě chvátá střelec. Není při smyslech. Jde z něj strach. Má namířeno do poslední třídy. Učitel slyší střelbu a přinutí všechny žáky lehnout na zem. Vychází na chodbu. Jde sám vstříc střelci. Nemá zbraň. Ví, že ho musí zastavit. Nedopustí, aby jim ublížil. Vždyť už je v důchodu, nemá co ztratit. ... V nemocnici pak řeknou, že jeho zranění nebyla slučitelná se životem. Z jeho žáků nebyl nikdo zraněn. Měl prosimvás nějakou rodinu? Asi ano, ale nikdo se k němu nehlásí. To víte. Žil sám.

Říká se tomu také někdy Boží dotek. A mění nás to. Přece nemůže zůstat bez následků. Když se nás Bůh dotkne. Ale co to říkáte? Takové nesmysly. Bůh? Pokud na něj někdo ještě dneska věří, je duch. A nemůžete přece cítit, když se vás dotkne duch, žejo?

A co myslíte vy?