Líbí se mi jedno heslo, či citát. Ani nevím, kde jsem ho četla. „Můžeš všechno, když se nebojíš.“ Celý život jsem se bála, většinou zbytečně. Teď už se bojím míň. Ale zase už nemůžu všechno.

 

22. 10. 2025

Sama se brouzdám podzimním listím. Večeři vařím pro jednoho a sama spím v posteli pro dva. A začíná mi tak být dobře. Vždycky mi přišel legrační výraz „jít hledat sama sebe.“ To jsem se vždycky chtěla juknout pod vlastní postel, jestli tam nejsem. Ani jsem nebyla meditovat v Indii, nenavštívila Tibet nebo se nejela napájet do  džungle ayuhuascou. Jen jsem prostě zestárla. Nese to smíření, pokoru… Četla jsem, že dle vědců je člověk nejšťastnější ve věku sedmdesáti let. Pokud ho netrápí choroby či cos jiného, bude to asi pravdou.

Podzime ty pestrolistý

Kdo z nás je si jistý

Že vykope z rozvalin

Srdce barvy jeřabin.

 

27. 10. 2026

Ráno pohodička a čtení v posteli, snídaně, kávička. Vydržela mi do té doby, než jsem vytáhla žaluzie. Den má rýmu a kašel a je ubrečený a celkově nevlídný.  No fuj. Zase jsem žaluzie zatáhla a vrátila se ke čtení detektivky. A to jsem chtěla jít dnes na hřbitov. Nic moc tam nejede, takže tři kilometry tam a tři nazpět. V tomhle počasí to vzdávám. Přece jen musím jít alespoň pro chleba, kdoví, jak je zítra otevřeno. Začínám svádět boj sama se sebou. Odcházím-li z domu, namaluji si obličej a vezmu cosi stravitelného pro oko. Mé i cizí. Prostě žena sebe dbalá. Ale dnes se mi tak zoufale nechce se malovat a oblékat se za dámu. Prohrávám. Netuším, že bude hůř. Pamětliva slov své kamarádky: „kdopak si tě všimne,“  vyrážím v riflích a staré bundě. Venku fakt leje, nikde ani živáčka. Vítr mi bere deštník, jsem celá zavlhlá.. Brouzdám po obchodě, přeříkávám si nákupy, beru do ruky krásnou dýni. A jak tak ten oblý tvar nakládám do košíku, dojde mi cosi hrůzného. Já nemám podprsenku. No to je devastace, říkám si pro sebe a kárám se za šlendrián. Kde se vzal, tu se vzal, zubí se na mě bezzubý Rómeo.

„Pani, nevíte, kde jsou tu sirky?“

„Ne, to nevím.“

„Nešla byste na kafe?“

Při pohledu na chlápka, který by potřeboval vydezinfikovat, obléct, určitě i nakrmit a možná i ubytovat, odhlasuji si, že nejsem reinkarnace Matky Terezy a striktně odmítnu. Peláším k pokladnám. Dobře mi tak, přivodila jsme si to sama, chodím jako domovnice.

  

29. 10. 2025

Ráno jsem si prohlížela fotku ze srazu třídy, vzpomínala a vybavila si mámu.

„Mami, já nám udělám selfíčko.“

„Když já nevím, co to je.“

„ Hezky nás vyfotím.“

„Říkalas hezky, podívej se, jak jsem tam stará.“