Mám hodně zájmů a bývá to tak, že mi nestačí den. Ráda zkouším něco nového, někdy zas musím od jiného upustit, ale mám záliby, které jsou dlouhodobé a mezi ně spadá i moje četba.

V posledních letech patřím do velkého kruhu čtenářů sdružených na webu Databáze knih. Zde jsou informace o knihách i autorech, doporučení, recenze, novinky, ankety aj. Zároveň je tu možnost vyměňovat si s ostatními čtenáři názory na knihy, přispívat do diskuzí apod. Líbí se mi respekt k odlišným komentářům a hodnocením, vždyť jsme každý jiný a každému vyhovuje, či líbí se něco jiného.

Každý rok se přidávám ke Čtenářské výzvě, na tomto webu koncem roku vyhlašované. Výzva spočívá v přečtení knih na dvacet zadaných témat. Baví mne tento přístup ke čtení a často díky tomu pěknou, pro mne novou knížku objevím. I letos byla témata zajímavá, zbývá mi jen poslední.

Ke knize Henriho Barbusse Oheň jsem se opětovně vrátila, když jsem plnila téma Kniha vydaná v roce, v němž se narodil jeden z rodičů. Nedařilo se mi najít nic vhodného, nakonec jsem prohlédla antikvariáty a opravdu, nabízeli tuto knížku z roku 1927.

Mám ji v knihovně na památku po otci, i když z jiného roku. Těžko se o ní píše nebo vypráví, je hodně smutná a plná zmařených životů.

Ze začátku čteme jakoby deníkové záznamy z francouzsko-německé fronty 1.sv. války. Autor si všemi útrapami prošel a po chvilkách zaznamenával tragické osudy obyčejných pěšáků, živořících na bojištích. Od kapitoly Bombardování pokračuje souvislá návaznost děje, který graduje v jeden oheň granátů, kulometů, minometů a hrůzy.

Z každé stránky knihy lze cítit soudržnost a kamarádství vojáků.

V kapitole Dovolená se mladý voják vrací do zákopů po několika dnech strávených v zázemí. Tak co, jak bylo doma se ženou, zkouší to muži. Vojákovi se do odpovědi nechce, pak se rozhovoří. Žena byla jinde, on jinde, čekali, nesetkali se, zbýval poslední den. Vypravil se ji hledat, v dešti, blátě a troskách. Přidalo se pár jiných. Doprovodil je, ženu našli, šel s nimi dál, aby nezabloudili, ale četník je vrátil. Nemohli tam zůstat, v lijáku se vracejí zpátky k ženě. Byla tam jen jedna místnost, nemáte sklep nebo půdu, paní? Chtěli odejít. Nevyhnala je do nečasu a noci, seděli do rána, hovořili, klimbali. Ráno dostal voják na rozloučenou polibek a batoh se šunkou, byla určena na večer, na oslavu jejich setkání. Vyprávějící voják šunku vybalil a rozdělil mezi muže.

V kapitole Lazaret s námahou odvádí autor raněného na ošetřovnu. Podmínky v podzemním lazaretu jsou hrozné, navíc dostane částečný zásah. Autor předá raněného a hledá, kde by si chvíli odpočinul. Jeden z raněných se ho ptá, kde je raněn. Nikde, řekne, jen jsem přivedl kamaráda a hned se zas vracím zpátky. Dostane se mu odpovědi - tak to jste na tom hůř než my.

Knížka nekončí tak jako podobné knížky. Válka pokračuje, ale poslední kapitola má název Úsvit. Vyjadřuje naději, to když několik kamarádů se pozvedá z bláta a spolu hovoří. Přidávají se i ti, co vstát nemohou. Rozhovor se vede na téma, co bude dál, jestli přežijeme. Stačí dočkat se konce války a začít žít? Jakou cenu má položit tu život, když lidé zase začnou a budou chtít znovu vydělávat na zbraních. Nenávist je požene k touze po území a další nuzní pěšáci budou za ně na rozkaz umírat.

Rozmlouvající vojáci dospějí k názoru, že válka se již nesmí opakovat, ale co pro to udělat? Je potřeba bojovat proti válce. Všechny demokracie světa se musí spojit a říci NE, již nikdy válku.

Černé nebe se na chvilku rozestoupí, vojáci vytuší slunce, ale musí pokračovat v boji. 

 

Ve fotogalerii jsem použila fotku spisovatele, uveřejněnou ve výše popsané knize.