Píši Vám Karino,  a nevím, zda jste živa, " tak k  Vám  pro jistotu vyplouvám…“

Kdo neznal verše Sedmé elegie Jiřího Ortena, věnované tajemné a nádherné Karině, jeho famme fatale, tak o nich začal přemýšlet po té, co si stejně jako já, před desítkami let a nyní znovu, přečetl Škvoreckého knihu Lvíče, nenápadnou knihu schovanou mezi Zbabělci  a desítkami dalších, ale pro mě prvním a zásadním, dosud nepřekonaným setkáním s Josefem  Škvoreckým.

Lvíče  je  o všem. O  době raných šedesátých let, kdy už se mnohé mohlo, ale pozor, ne až tak moc…  O  statečnosti,  zarputilosti, ale i komičnosti   těch, co chtěli něco změnit, a hlavně  o těch,  co chtěli jen tak proplouvat, O posedlosti, která by se jindy a jinde  mohla nazvat láskou, ale zde  tedy rozhodně ne, alespoň já to tak cítím.

O vztazích mezi kolegy, o hodnotách, které všichni vlastně známe, ale jen těžko a zřídka jsme ochotni  je pojmenovat, natož  za ně bojovat.  Takže je nám trochu hanba,  hanba za nás samé.  A také si stále nejsme jistí, co je správné, jestli se vlastně ve všem jen nemýlíme …  

Kdo  Lvíče četl, dá mi za pravdu, koho minulo, vřele doporučuji.  A k tomu si dopřejte jako bonus film z roku 1969 -  Flirt se slečnou Stříbrnou. A žádné  komentáře typu : „ knížka je lepší   nebo film se mi líbil víc“… Dokonalé je přečíst si knihu a pak vidět film.  Jan Kačer je ztělesněním Škvoreckého hrdiny a Marie  Drahokoupilová sice fyzicky neodpovídá předloze, ale rozhodně je krásná a tajemná a tak to má být. 

 Pokud tedy Luboš Pospíšil  zpívá, což je bonus č. 2  :

Už vyplouvám k Vám, Karino
do rána zbývá jen sto roků samoty
už vyplouvám k Vám, Karino
odsouzen k životu zní výrok poroty…

Co k tomu dodat?    Orten  ani   Škvorecký    by to nenapsali lépe.