Nultá fáze: otroctví, první fáze: konec otroctví, druhá fáze: 40 let na poušti, třetí fáze: dosažení země zaslíbené.

Mnoho národů má podobný osud jako izraelský národ. Jsou to malé národy, vklíněné mezi velké hráče, které musí o svoji svobodu a nezávislost bojovat. Když si vezmeme dějiny Korejců, Čechů, Moravanů, Slováků ... najdeme tam podobný příběh. Pokaždé silný příběh.

Izraelité kdysi přišli do Egypta jako svobodný národ na pozvání Josefa (jednoho z dvanácti Jákobových synů). Toho Josefa, který zachránil celý tehdejší svět před zkázou hladomoru po dobu dlouhých sedmi neúrodných let. Josef tehdy svět a faraona varoval. Ten se přesvědčil o jeho věrohodnosti a důvěřoval mu, a dobře udělal. Od té doby uplynulo tři sta let, faraonové se měnili, Izraelité početně rostli a Egypťané se toho zalekli. A koho se člověk bojí, toho začne nenávidět a ubližovat mu. Z Izraelitů udělali otroky a prvorozené syny zabíjeli. Jsme ve fázi nula. Otrok je nesvobodný majetek svého pána, kterého musí na slovo poslouchat. Není svéprávný, pracuje za jídlo. Je vděčný, když neobdrží ránu bičem. Chová se jako zvíře. Otroctví je strašné a my si ho nedovedeme představit. 

Útlak a bití nepřestává a dostupuje svého vrcholu. Na scénu vstupuje dvojice Mojžíš s Áronem a žádají faraona o propuštění Izraelitů. Chtějí je odvést do země zaslíbené. Do té země, kam kdysi doputoval z Uru praotec Abrahám, do Palestiny. Ani po varování a katastrofách, které se snesou na Egypt v podobě sarančat, žab a naposledy vyvraždění prvorozenců, se Egypťané nevzdávají levné pracovní síly a Izraelity, kteří jsou již na cestě, pronásledují svým vojskem. Výrazným zásahem na jejich cestě je přechod Rudým mořem, kdy je celé vojsko zničeno. (Biblická archeologie našla takové místo, nebude to tedy pohádka pro děti na dobrou noc). Nic nestojí v cestě domů. V této první fázi zažívá celá skupina, odhadem 600 000 lidí, velkou euforii. Byli svědky mocných Božích divů a znamení. Nikdo z nich však netuší, že to těžší má teprve přijít.

Čeká je dlouhý úsek po poušti. Rychle se vyčerpají zásoby jídla a pití. Na Mojžíšovu hlavu se od té chvíle snáší samé výčitky a nadávky, které vešly do dějin jako typické úsloví vyvedl jsi nás sem, abychom tady zemřeli hladem a žízní a v Egyptě jsme měli plné hrnce masa a vody, kolik jsme chtěli ... Tak začíná neobyčejně dlouhá a náročná druhá fáze: 40 let na poušti. Každý nález vodního pramene nebo potravy je kvitován s velkým ohlasem a vděkem, který však netrvá dlouho. Záhy je vystřídán dalšími nadávkami a nenávistí, kdy chtějí Mojžíše zabít. Pravá tvář Izraelitů teď vychází naplno na povrch. A není to lichotivý obrázek. Nikdo z nich nejásá, že jsou svobodní. Touží po tom, aby měli plný břich a neměli žízeň. To jim stačí. Říkají: svobody se nenajíme. Nějaká svoboda je jim ukradená. Chtějí se znovu stát otroky. Ve druhé fázi je tak Božím cílem, vychovat z nich národ, který si váží svobody nade vše. Proto 40 let bloudí po poušti. Mohli by dosáhnout domova již mnohokrát, přesto je Bůh dál nechává pobývat na poušti. Potřebují ji k vlastní vnitřní proměně. A protože to jako národ nedokáží, všichni na té poušti zemřou a do zaslíbené země vstoupí teprve jejich děti a vnoučata. (Pozn.: číslovky mají ve starozákonním vyjadřování přenesený význam. Číslovka 40 znamená čas, který určil Bůh, jako čas proměny). A co jedli a pili na té poušti? Tolik lidí? Své hole používal Mojžíš, aby vyvedl vodu ze skály. Každý den pak padala před rozedněním z oblohy mana (zkrácenina z aramejského man hú ... co je to), která připomínala vločky, a kterou se Izraelité krmili. Nemohli si udělat zásoby many do druhého dne, protože se jim přes noc zkazila. Někteří Biblisté uvádějí, že to byl pokrm zázračný, který v ústech získával chuť jídla, na které dotyčný myslel a na které měl chuť. Přesto se jim i toto jídlo "přejedlo" a měli opět důvod si na Mojžíše (protože na Boha si stěžovat netroufali, to my ale umíme) došlápnout a hrozit mu ukamenováním. Prosil proto Mojžíš Boha o maso, kterého prý měli v Egyptě dostatek. V Knize knih je popsáno, jak se z nebe snesl oblak křepelek, který pokryl velkou oblast. Kdysi si dal někdo práci, aby spočítal, kolik toho masa bylo. Na každého dospělého jedince to byl sloupec vysoký deset metrů plný masa. Takže pokud s touto zásobou dobře hospodařili, nasušili jej, mohli ho mít hezky dlouho. Ale nespokojenost a nadávky v této druhé fázi neberou konce ... (V moderní době bychom řekli - samá destruktivní kritika, žádná konstruktivní kritika).

Vyrostla nová, emancipovaná, sebevědomá generace Izraelitů, která se narodila na poušti. Jsou odhodlaní se postavit tomu, kdo by je chtěl napadnout, nebojí se položit svůj život. Splňují podmínky samostatného národa. Mojžíš umírá, otěže přebírá vojevůdce, bojovník Jozue. Jsme ve třetí fázi, závěrečné. Izraelité vstupují do země praotce Abraháma a Jákoba, do Palestiny. V Knize knih si přečteme velké množství vybídek k tomu, aby se zmocnili všech těch sídlišť a měst bojem, násilím, a aby všechny, kdo tam žijí již dlouho (odhadem 350 let) usmrtili. A tyto texty působí tak, že zvedají sebevědomí národa, jemuž otroctví doslova zmrzačilo duši. Faktem zůstává, že se z té doby žádné archeologické nálezy po urputných bojích nenašly. Zcela chápu úmysl pisatele, povzbudit kolektivní odvahu a sebevědomí národa, vracejícího se domů po tolika letech. Ale biblisté se shodují, že nejspíš došlo k pokojnému zpětnému osídlení. Našly se totiž zbytky vesnic a obydlí v okolí velkých měst. Izrael se zřejmě pomaličku asimiloval a pokojným způsobem vrátil domů. Začínali rolničit, obdělávat půdu a pást stáda. A tento proces opět trval mnoho let.

Český národ, stejně jakož i další malé národy, má podobnou historii za sebou. Mnohokrát se opakující v jakýchsi cyklech. Co myslíte, v které fázi jsme teď?