Už dávno jsem si zvykl, že občas tuto větu slýchám od různých lidí v hromadných dopravních prostředcích. Přiznám se bez mučení, že někdy jejich nabídky využiju, ale spíš ji odmítám s výmluvou, že jedu jen kousek.

Pokaždé u toho mám poněkud divný pocit a kladu si otázku, zda vypadám tak staře nebo sešle, aby mi lidé museli uvolňovat místo. Rozhlédnu se kolem sebe a spekuluji, jestli by se radši neměl posadit někdo jiný, například maminka v očekávání nebo nějaký člověk o berlích. Ale na druhou stranu cítím i potěšení, ani ne tak nad tím, že si mé nohy odpočinou, ale kvůli tomu, že se mezi námi stále pohybují slušní lidé.

Dost často je to někdo z mladé generace, kdo mě takto oslovuje, respektive kdo nabízí své místo někomu jinému. Dokonce i cizinci, lidé různých národností a barev pleti. Ono se tak nějak rádo říká, že zrovna tahle ta sorta panáčků (a panenek) neoplývá nejslušnějším vychováním z míst, odkud pocházejí. Nechci generalizovat, nevšímavci a hulváti se dozajista najdou všude, ale obecně to neplatí, a když vám nějaký třeba Ind nebo šikmoočka projeví slušnost, musíte chtě, nechtě zahodit xenofobii do žita.

***

Leč dosti vážné noty, trochu to odlehčím. Moje kamarádka, říkejme jí třeba Milena, podstoupila před časem operaci kolene. Její vlastní vykazovalo natolik vysokou míru opotřebovanosti, že muselo být kompletně nahrazeno umělým. Po zákroku následovala dost dlouhá rehabilitace a ne vždy zcela bezbolestné rozcvičovaní. Chození o dvou francouzských holích, „ne, abyste používala jen jednu, to byste si zvykla a zkřivila páteř,“ hřímal na ni doktor. Postupné přidávání váhy na operovanou nohu, no prostě proces na dlouhý čas.

„Honzo, mě už to doma nebaví, přepadají mě černé myšlenky, že už se snad nikdy normálně nerozchodím, já prostě musím zpátky do práce,“ prohlásila jednoho krásného, totiž podzimně pošmourného dne Milena. A jelikož je to žena aktivní a nezlomná, oním „do práce“ myslela nejen do zaměstnání, ale do plné životní zátěže včetně všech pochůzek a pojížděk po městě.

„Ale jo, jde to, ale dře to,“ informovala mě po pár dalších dnech, „ani si nedovedeš představit, jak mě ta práce a běžné starosti najednou baví, před operací se mi do toho dost často vůbec nechtělo.“

A pak mi povykládala, že v dopravních prostředcích je na tom pomalu líp než těhulky: „Stačí, abych se tam s těmi svými holemi vydrápala, a hned mám pomalu celou tramvaj pro sebe. Včera jsem si připadala jak na šachovnici, vlezu tam, lidi na mě kouknou, a hned vyskočí ze sedačky bílá královna a černý král. No, já nevěděla, kam si mám sednout, abych toho druhého neurazila. Ale nakonec jsem to vyřešila šalamounsky, sedla si na trůn po králi a na královnino křeslo jsem poslala pěšáka, staříka sušinku, který nastoupil za mnou.“ Milena se usmála a celé to suše uzavřela: „Bože, jak já se těším, až ty špejle zahodím a lidé mě nebudou muset pouštět sednout.“

***

Už jste si někdy naběhli, když jste nabízeli své místo těhotné ženě? Já teda rozhodně ano, to se budete smát. Asi je tady o mně všeobecně známo, že mám slabost pro dámy kyprých tvarů. Jenomže ony nejsou kypré tvary jako kypré tvary, jedna má své okulibé obliny spíš v bocích, na pozadí a na stehnech, druhá tak nějak po celé postavě a další třeba v břišních partiích. A to je vám potom nejlepší cesta k trapasu.

„Mladá paní, pojďte si sednout,“ vybídl jsem onehdá jednu dámu v metru, o níž jsem se domníval, že je v očekávání.

„Ne, děkuji,“ odmítla s úsměvem.

No jo, jenomže mně bylo v dětství kladeno na srdce, že musím pouštět sednout staré, nemocné a těhotné za všech okolností a nějak mi to přešlo do krve: „Ale přece nebudete stát, jen pojďte.“

„Fakt nechci, já to nepotřebuju,“ tentokrát už úsměv na tváři mladé dámy chyběl.

Jenomže mně to nestačilo, povstal jsem, pokynul rukou, pohledem zavadil o její břišní partie a vyzval ji do třetice k usednutí.

A trapas byl na světě: „Sedněte si zpátky a nechte mě být, já nejsem ani nemocná, ani těhotná,“ zavrčela mladá dáma, zamračila se a otočila se ke mně zády. V tu ránu mi to došlo, já hlupák považoval její malebnou břišní oblinu za příbytek nenarozeného miminka, čímž jsem v ní nejspíš vzbudil nepříjemný pocit, že je tlustá. Urazila se a mně nebylo omluvou ani to, že byla zima a kabát mi ztížil rozeznat, od čeho její oblina pochází. Nu, každopádně se jí dodatečně na dálku omlouvám. Jsem ale nepoučitelný a i po této zkušenosti nabízím místo k sezení ženám, i když si jejich těhotenstvím nejsem stoprocentně jistý. Tak snad mě žádná nepraští kabelkou.

***

Teď pro změnu vtip, víte, že jsou lidé, kteří se dožadují pustit sednout i v letadle, kde by měl mít každý své místo předem jisté? Vtip je z ranku o blondýnkách, tedy o ženách, o nichž se mnohdy vtipkuje neprávem. Mimochodem, víte, jak se pozná správná blondýnka? Vtipům o ženách své barvy vlasů se s chutí zasměje, neurazí se a leckdy přidá i svůj vlastní. Však mi ho taky vyprávěla má cukrárenská společnice Maruška.

„Já bych si chtěla sednout k oknu!“ Vehementně se dožaduje blondýnka ve dveřích letadla.

„Nezlobte se, bohužel to nejde, vaše místo je tady ve třetí řadě do uličky,“ omlouvá se letuška při pohledu na blondýnčinu palubní vstupenku a ukazuje jí, aby postoupila dál.

Ty dvě se takhle chvilku dohadují, blondýnka stále stojí v prostoru u vstupních dveří, zdržuje a za ní narůstá fronta.

„Ale já opravdu potřebuju k tomu oknu, chci se koukat ven, musíte mě tam přece pustit!“ Naléhá blondýnka už celá rudá ve tváři.

V tu chvíli vyleze kapitán z pootevřených dveří pilotní kabiny a suše klidným tónem prohlásí: „Nu, vážená paní, když teda chcete mít výhled, tak klidně pojďte dál a ten boeing si odpilotujte sama.“

***

Pouštění sednout není jen projevem slušnosti a úcty ke druhým, ale přináší též radost. Těm puštěným z toho, že si mohou odpočinout a těm pouštícím jako odměnu příjemného pocitu za dobrý skutek. Leč konec legrace, pozor, i tahle veskrze bohulibá činnost může mít svá úskalí,

Nedávno jsem si to v dopravní špičce sunul přeplněnou tramvají beznadějně ucpaným centrem. A najednou, cože to nevidím. Z vinárny na náměstí vyšly dvě nafintěné zmalované ženštiny vyššího středního věku. Rozhlédly se kolem sebe a vidouce naši tramvaj ve stanici, nasadily tempo vpravdě tryskové. Na poslední chvíli rozrazily zavírající se dveře, a hle, rázem se změnily ve stařeny vetché. Nahrbily záda, učinily pár kulhavých kroků a s vyzývavým despektem oslovily osazenstvo pod sebou: „To tady snad nemá nikdo dost slušnosti, aby nás pustil sednout?!?“