Čas je relativní. Někdy to vypadá, že letí jako splašená kobyla, jindy se tááááhne jako slimák. A jak to tak bývá, najednou je času namále, jsme na obzoru a za ním je… nic…

Jednou migrantkou, navždy migrantkou? Začíná to tak vypadat.

9. září 2019 jsem utekla z domova, který nebyl domovem, ale pastí. Utekla jsem před hrubostí, alkoholem a týráním. Deset let mi trvalo, než jsem si sáhla na dno a pak už nezbylo, než se odrazit a utéct.

Není to žádná sranda, utéct od všeho. Nejen ze vztahu, který je neúnosný, ale opustit zázemí, zahradu, tři milované kočky a fenku. Nevědět, co bude zítra…

Naštěstí jsem neskončila na ulici, i když dnes vím, že se to může strašně snadno stát. Kdo četl mé předešlé zápisky, tak ví, že mám skvělé děti, které nenechaly svou hříšnou matku padnout. Že po krátké anabázi bydlení u Terezky v obýváku a u Kuby v ateliéru jsem zakotvila v podnájmu.

Mám postel, stůl, židli, a kdo tohle má, ten bydlí. Není to sice moje postel, stůl ani židle, ale mám se kde vyspat i najíst. A taky umejt, což je dost podstatné. A nikdo na mě neřve, všichni, s nimiž se stýkám, mě mají rádi a někteří mě i rozmazlují.

V dnešní divné koronavirové době i já někdy cítím úzkost, strach a smutek, zvlášť v noci. Jenže kdykoliv mě to přepadne, vzpomenu si, jak by mi bylo, kdybych neutekla. Kdybych byla zavřená v té hrozné kleci, a hned je mi líp.  Začnu si v duchu budovat svůj imaginární domov, který bude jenom můj, a přestože už nikdy nebudu bydlet v domě se zahradou, ale nejspíš v malinkém bytě na periferii, nikomu nedovolím, aby mi tam kazil vzduch. Za chvíli zase spím.

Naivně jsem si myslela, že pan Zajíc, který tohle všechno zavinil, což ani nepopírá, bude natolik vstřícný, že se bude snažit. On je tím, kdo má domov jistý, přestože to byl původně domov jenom můj. Nic ho nenutí spěchat. Nic mu nebrání si pořád něco vymýšlet. Nic mu nebrání protahovat vyrovnání mezi námi. Nic.

Pokaždé, když si písemně vyměňujeme názory, tak pokaždé celou noc nespím. Zase mnou manipuluje, zase je po jeho, zase je vyrovnání v nedohlednu, a tím i moje vysněné bydlení…

  „Jak jako že nemůžeš spát? Proč jako?“ divila se moje kamarádka, když jsem jí líčila svoje trápení.

  „Bydlíš u popelnic? Nebydlíš. Máš nějaký peníze? Máš. Tak nemáš důvod blbě spát.“

  „No jo, když já jsem si myslela, že když Zajíc tohle všechno zavinil, že se bude snažit mi to usnadnit, že nebude dělat problémy.“

  „Seš naivní; proč by to dělal? Je furt stejnej a jemu přece o nic nejde.“

Kamarádka je dobrá psychoterapeutka, i když to není její obor. Hlavně ví, o čem mluví, sama bydlí deset let v podnájmu a už si zvykla. Lepší je bydlet v podnájmu, kde je hezky, než ve svým, kde je hnusně.

Zatím je můj vysněný a po nocích imaginárně zařízený byteček v nedohlednu, ale už zase spím. Vzpomenu si na kamarádku a popelnice, obrátím se na druhý bok a usnu. Funguje to. Někdy…

 

(Psáno 22. 5. 2020)