Zpátky na začátek příběhu. Stárnoucí muž stojí na posledním velkém rozcestí a ví, že jediná možná cesta je nalézt tu nenávratně ztracenou. Následují ukázky : Já, On, My, Ona.

/Snad mi čtenářky prominou příliš mužský pohled/

 

Já

Už rozhodně nebyl mladík, něco mezi šedesátkou a smrtí, vysoký, na místní poměry vcelku štíhlý, bílými nitkami protkané tmavé vlasy, tvář zarostlou krátkým, bílým strništěm. Přimhouřené oči neustále slídivě prohledávaly okolí. Obočí pozvednuté u kořene nosu dávalo jeho výrazu chronickou, neléčenou utrápenost, podtrženou stíny propadlých lící, které zdůrazňovaly kosti i čelisti a jen zvyšovaly pocit přítomného nebezpečí. Na první pohled bylo zřejmé, že za léta si možná nevědomky vymodeloval tvář, která měla nejprve varovat a odstrašovat, měla působit jako signál, který bez agrese, ale jasně varoval, že dál může jenom přítel, vlídnost a dobro. Ostatní měl včas zastavit. To vcelku spolehlivě fungovalo, ale bohužel na všechny, kdo ho neznali i na ty, kteří měli jen dobré úmysly.

Tak se běžně stávalo, že ženy se ho bály od první vteřiny, a stálo ho hodně sil a přehnané vřelosti a úsměvů, při jejichž kouzlení si bezmála vylomil sanice, než jim došlo, že je to jen jakási nepochopitelná maska. Ti, co ho znali, ale mohli odpřisáhnout, že nebezpečný není, ba právě naopak, ale těch bylo jen pár. V obyčejném toku života se choval vyhladověle, lačně, skákal lidem do řeči, neváhal vynechat takt a bez zbytečného zdržování napadat pitomosti, které někdo řekl, a nakonec na úkor ostatních začal dominovat dílem proto, že se domníval, že na něj ostatní nestačí, dílem proto, že ho začali vnímat jako sebestředného pitomce, zřekli se potěšení dál mu čelit a pod různými záminkami se vytráceli z jeho dosahu.  

Jinak byl normální, takový sériový vzorek svého druhu, i když to by o sobě neřekl, tak daleko ještě jeho soucit s okolím nedorostl. Aniž by o tom věděl, nořil se do lidí všelijakými gama paprsky a psychosondami , jakoby se chtěl, co nejrychleji dobrat poznání jejich vnitřní síly a změřit rozsah hloubky a šíře prostoru jejich nitra. Co vlastně hledal, nevěděl, už od mladých let, to dobýval z hlušiny života kolem sebe, jakoby cílem nebylo nic menšího než pramen živé vody. Přeskakoval od jednoho k druhému, ptal se, provokoval, analyzoval reakce i odpovědi, zpěněnou myslí rozmýval slepené chuchvalce tajemství, která někdo špatně ukryl, a nedal pokoj, dokud nedotlačil jejich nositele ke zbrklé nebo jen nepromyšlené reakci, která konečně stála za to. Vypadalo to jako náraz částic v urychlovači , nadělalo to ale  více škod než prozradilo a vlastně to skoro vždy postiženého vychýlilo na dráhu, která se s Janovou už nikdy neproťala. Takovým chováním kolem sebe pomalu, ale nezvratně vytvářel liduprázdnou pustinu, i když se bláhově utěšoval, že ti, co odpadli, stejně nestáli za to. Jiným jeho oblíbeným sloganem bylo, že predátoři loví sami. To všechno platilo v mládí i trochu později, živeno přebytečnou energií a dětstvím stráveným v nebezpečí.

Časem začal pomalu objevovat jiné, zasuté vlastnosti, třeba léčivé účinky rozumně dávkovaného soucitu, i když mu už napořád ve tvářích zůstaly zbytky pobořených palisád a vrásčitých příkopů, ale nově se hlavně kolem očí objevily i laskavost a porozumění. Zároveň se přestal přehnaně a plytce s lidmi stýkat, protože mu při vší skromnosti neměli nebo spíš nedokázali nic říct a on úplně přišel o radost ilustrovat na většině z nich iluzi vlastní výjimečnosti. Bylo s podivem, že nezůstal úplně sám. Právě naopak, tedy alespoň ve fyzikálním smyslu, byl obklopený a potřebný, tak nějak neustále v pohotovostním režimu, byl použitelný a lidé ho také používali, měl sílu, moc, prostředky a rozum správně je použít, hodně toho znal a ještě více uměl, ale ani to k obnovení společenské družnosti nestačilo. Spíš naopak, ještě to prohlubovalo odstup. Nehřál a necítil teplo, někdy si myslel, že se to dokonce vylučuje. Za vše se platí, tvrdost nemůže být zároveň měkká, síla nemůže být zároveň slabost, egoismus vylučuje altruismus, agresivita vypěstovaná tolika střety nemůže být něžností, hluční nejsou tišší, dominantní nesvedou servilnost a tak dále. A výsledek? Jak už bylo řečeno, buď jakým musíš být, ale nestěžuj si, že jsi sám. Tečka. Nakonec vše vždy vyřeší nebo alespoň zjednoduší čas. Zaskočený věkem, úbytkem energie a prodělanou zkušeností, v něm tětivy povolily a tenze ostražitosti se změnila v připravenost chápat a dokonce pomoci. Nepřestalo mu sice vadit, že o přestávce divadelního kusu lidé říkali, jak je představení zajímavé, nemyslíte, ale dřívější odpověď typu, právě, že myslím, tak mi to zajímavé nepřijde, vystřídala třeba věta.

„Tohle je trochu moc nezávazné a nic neříkající slovo, zajímavé, spíš mi vrtá hlavou, jakou destruktivní sílu v sobě má pravda, když se neužívá jako lék, po kapkách. Uvidíte, že za to hlavní hrdina zaplatí, možná i smrtí.“

A tak, jinak, dokola, jen dopřát lidem možnost beztrestně se mýlit a čekal, že oni udělají totéž vůči němu. A nakonec vzdal i to. Dneska už se neptá, nepátrá, nesonduje. Bez pýchy a povýšenosti, jen dospěl k závěru, že v lidech odpovědi nejsou, možná jen v několika a ti jsou dávno mrtví, možná v knihách, možná někde uvnitř, v tichu. Kolik času vlastně promarnil ničím.

Rukou si prohrábl dozadul  vlasy a už z dlouholetého zvyku si nezapomněl osvěžit cit v dlaních, když si je poškrábal o krátké bílé vousy rostoucí po tvářích od očí až hluboko na opálený vrásčitý krk. Vypadal jako muž, který ještě nezapomněl, že jím je. Už ne tak odhodlaný, zježený a vždy připravený ke skoku, ale ještě bylo vidět, že má po rukávech poschovávané nějaké trumfy i falešné karty, úzkočnost hráče i tuzéry velkému krupiérovi. I tak nemohl nijak zastřít, že to brzy pomine, že v přesýpacích hodinách je dole zřetelně větší hromádka. Byly ale dny, kdy se na sebe nemohl podívat, nemohl uvěřit, že ta vylekaná tvář vykradače hrobek je jeho, že v té vyprahlé poušti se životem zelenají jen malé oázy očí. Někdy se cítil lovcem, častěji svou vlastní uštvanou kořistí. Ale co, nebreč… Občas se v něm probral zapomenutý furiant, a co má být, lhal často sám sobě, protože to hlavní už bylo přesýpáno? Ať se propadnu, jestli to přiznám nahlas. To, že je sám mu ale začalo vadit, začalo to bolet. Ne, není sám, cítí se sám. Tenhle sebe pohlcující kout vnitřního vesmíru měl rád jako dítě doktora, ale už dlouhá léta před současným „velkým rozhodnutím“ se jeho pocit prázdnoty zle zvětšoval.

Teď už ale ví, že z toho našel cestu ven.

 Více na: janpodesva.weebly.com