Duch naděje v návrat slunce

 

Honza prochází mezi stánky pomalým krokem. Na náměstí, kde jsou tyto stánky postaveny, ho vlákal poutač, který se tam snažil přilákat všechny kolemjdoucí.

„Neváhejte a pojďte si užít všeho toho, co vám největší svátky v roce nabízejí.“

„…vánoce, vánoce přicházejí, zpívejme přátelé…,“ ozývá se z reproduktorů a přehlušuje monotonní hluk davu, který se uvolněně baví. Lidé zde pojídají a popíjejí všechno možné, co se zde v těch stáncích prodává.

Na chvíli se zastaví u jednoho stánku, pak přejde k druhému a prohlíží si prodávané věci. Vše je třpytivé a blýskavé a působí pro kolem jdoucí a nebo postávající, velmi lákavě. Ten kdo se nenechá ošálit těmito podmanivými třpytkami ví, že to jsou jen nablýskané nicky bez jakékoliv ceny i když cenovky říkají pravý opak.

Honza pomalu prochází tržnici a už se ani nedívá na to, co se v jakém stánku nabízí. Jen slyší

„… punč originální receptury, který nikde jinde nekoupíte. Dopřejte si nápoj, který vám uvolní smysly a tím umožní radostné prožití celých vánoc.“

„…, no a v letošním roce je modní barva starorůžová. Tady si můžete koupit vše pro výzdobu domu v této barvě. Nikde jinde vám to tak dokonale sladěné nenabídnou. Zkuste si vyzdobit vánočně svůj byt na té nejvyšší estetické úrovni a ohromit tím své návštěvy, kteří pak puknou závistí.“

Honza se jen nevěřícně pousměje, kolik lidí nechce znát hodnotu těchto cetek. Velmi lehce se nechají zlákat těmi barevnými efekty, odlesky barevných světel, které prozařují celou tržnici. Je to plýtké světlo, ze kterého se radují ti, co nechtějí nic prosvítit hlouběji. Jsou to lidé, kteří se radují z té spousty věcí plýtkých materiálních hodnot. Ti lidé nejsou ochotni o ceně čehokoliv trochu uvažovat a přijmou vše, co je jim šikovně až podloudně, nabízeno.

„Ahoj Honzo,“ ozve se najednou z prostranství mezi stánky, kde jsou lavice a stoly určené ke konzumaci občerstvení.

Honza se ohlédne a vidí známé a usměvavé tváře.

„Ahoj,“ říká Honza a přichází ke stolu.

„Pojď mezi nás, posaď se a dej si s námi punč,“ říká Pavel a nalévá punč ze džbánku do skleničky.

„Rád. A děkuji.“

Honza se posadí, bere skleničku a jemně se napije.

Hned po prvním doušku je mu jasné, že to je nápoj nevalné kvality. Prohlédne všechny okolo stolu a vidí jen samé úsměvy. Usměje se také a snaží se, aby ten jeho úsměv byl také takový přešťastný, jako všech okolo.

„Moc dobré,“ říká a v duchu ho to píchne, když mu hlavou projde, ty pokrytče.

Všichni kolem stolu s tím přešťastným úsměvem, přikyvují.

Sylva, která sedí vedle Pavla a drží ho za ruku, něžně pronese „Podívej se, jak si všichni užíváme tu vánoční pohodu. Jak jsme všichni usměvaví a šťastní,“ a usměje se na Honzu laškovným úsměvem.

Honza úsměv opětuje a protože neví co má říct, tak se raděj dlouze napije a předstírá, že punč labužnicky povaluje po jazyku.

…vánoce, vánoce přicházejí šťastné a veselé …, zní z reproduktorů

Když Honza s nelibosti spolkne punč, tak se zase usměje, ovšem tentokrát ironicky, „ale já si myslím, že ještě nejsou vánoce. Ty přijdou až za tři týdny. No né?“

Pavel nevěřícně kroutí hlavou a usměje se „Ale Honzo, nesnaž se nám zkazit naši vánoční pohodu. Vánoce jsou krásné svátky pohody a my si přece chceme užit té pohody co nejdéle. Ze všech stran kolem nás přece jasně říkají, že vánoce jsou už teď, takže si je máme užívat. Že si máme dělat radost z nakupování. Že si máme dopřát co nejvíce ze všech těch krásných věcí, kterých je tady plno. Dopřávat si a užívat si všeho, co nám dělá potěšení a radost.“

Sylva se roztomile usměje na Pavla „No to je jasné, jsou to přece naše bohaté vánoce a my na to máme, abychom si jich do sytosti užili.“

Honza jen smutně pokyvuje hlavou a neví co má dělat s tím hrozným punčem. Nechce ovšem kazit požitkářskou náladu společnosti, tak se rozhodl, že ho pomalu vypije.

Sedí, pomalu punč popíjí a nic neříká, jen poslouchá to, co se kolem stolu mluví.

„ … vánoce jsou největší svátky v roce a proto nešetřím a slavím. Dělám vše pro to, aby celé okolí kolem mě vidělo, že na to mám. Dům patřičně vyzdobím, mám tam pět tisíc žárovek, to nemá nikdo z okolních domů...“

„ … mně se na vánocích nejvíc líbí ty večírky, ty vánoční mejdany se santaklausem a čerty, ale ne takovými těmi mikulášovými pro děti, ale těmi děsivými maškarami, při kterých mi chodí mráz po zádech. Já potřebuji prožít svátky emočně …“

„ … já mám nejraděj vánoce někde v teple. Příští týden, zase jako loni, jedu do Karibiku.“

„… víš co mi Radek koupil jako dárek k vánocům …, kabelku. A to ne jen tak ledajakou, ale za dvacettisíc korun. A tak jsem neváhala a koupila jsem mu stejně drahé boty. Ty ale jsou, že Radku.“

„ … no to jo, ale protože jsme si to dali už teď a tím pádem bychom neměli na vánoce pod stromečkem žádné překvapení, tak jsme se domluvili, že si jako dárek koupíme zájezd na Nový Zéland. Pojedeme tam v únoru.“

Z reproduktoru zní další vánoční odrhovačky …všichni se těšíme na jéžiška, že nám něco přinese …

Na Karlovi je vidět, že mu punč chutná a z rozzářeným úsměvem mává před sebou se skleničkou „No a tady to máte, už teď se můžeme těšit na jéžiška. To nám tady dělá tu správnou vánoční náladu. Tady můžeme zapomenout na všechny trable a těšit se. Celý čas si to užívat a pořád se jen těšit na to, že nám něco nového přinese,“ a dopije celý obsah punče ze skleničky.

Honza se ironicky usměje, „ale on nosí hlavně ty duchovní dárky.“

Pavel se chechtá a povýšeně se podívá na Honzu, „prosím tě, jaké duchovní dárky. K čemu je mi nějaký duchovní dárek. Já nepotřebuji žádný duchovní dárek. Vánoce mají být přece radostné a já mám největší radost z toho, když dostanu něco, co ještě nemám a co si přeji.“

Karel je pořád celý rozevlátý, „No jasně. Musí to být něco, co mi přinese nové zážitky. Abych si užil něco výjimečného. Něco, co jsem si ještě nikdy neužil.“

Honza už konečně dopil ten svůj punč a tak se zvedá a odchází.

Prochází mezi dalšími lavicemi a ze všech stran slyší bujaře se bavící společnost. Hlučné veselí a smích.

Zrychluje krok, protože teď zcela zřetelně pocítil sychravý chlad a to nejen z pozdně podzimního počasí.

 

Honza rychle přeskočí pár schodků ke dveřím svého domu pod stříšku a stáhne deštník. Setřese z deštníku husté kapky vody a vejde dovnitř.

Honza sedí u kamen, ve kterých praskají hořící polínka a rukama svírá hrníček s horkým čajem. Za oknem se míhají obrazy děsu syrového počasí přechodu podzimu do zimy. Dnes je vlastně skoro celý den tma.

Popijí horký čaj a ty obrazy mu dělají dobře, působí tady zpoza okna hluboce emotivně jako nějaká umělecká díla. Jsou to umělecká díla, které již přesahují materiální vnímání světa a přechází do duchovního prostoru lidského vědomí.

Honza popijí čaj a je mu dobře, jak je tady u kamen tiše a útulno. Přivře oči a v tom tichu vpluje do sladkého rozjímání.

Pohlédne znovu na ten umělecký výtvor přírody za oknem.

Přírody? Ne, ten přesah do duchovního prostoru, to již nezvládá příroda, to je výtvor něčeho většího. Něčeho, co je nad přírodou.

Je to zdánlivě pochmurný obraz v šeru, kde se téměř nedostává světlo.

Usměje se. No jo, je přece advent. Čas očekávání příchodu lepších časů. Slunce a světla.

Honza popijí horký čaj a napadne ho, že vlastně celý ten čas podzimních plýskanic je čekání na světlo. Všichni věříme a máme naději, že se zase zkrátí tma a přibude světla a to nejen v tom prostoru reálném, ale i v tom duchovním.

Ten advent to je očekávání a naděje.

 

Honza prochází mezi stánky pomalým krokem a snaží se nasávat atmosféru vánočního trhu.

…vánoce, vánoce přicházejí, zpívejme přátelé …, ozývá se z reproduktorů a nekvalitní zvuk přehlušuje monotonní hluk davu, který se bujaře baví v alkoholickém opojení.

„Ahoj Honzo,“ ozve se z prostranství mezi stánky, kde jsou lavice a stoly určené ke konzumaci občerstvení.

Honza se ohlédne a vidí známé a usměvavé tváře.

„Ahoj,“ říká Honza a přichází ke stolu.

„Pojď mezi nás, posaď se a dej si s námi punč,“ říká Pavel a nalévá punč ze džbánku do skleničky.

„Rád. A děkuji,“ bere Honza skleničku, posadí se a jemně se napije.

Hned po prvním doušku je mu jasné, že to je nápoj nevalné kvality. Prohlédne všechny okolo stolu a vidí jen samé úsměvy. Ovšem nebyly to už ty přešťastné úsměvy, ale otrávené a znuděné škleby.

Nechce shazovat darovaný nápoj a proto říká, „moc dobré.“

Všichni kolem stolu se na něj znuděně zašklebí a kroutí hlavou.

Sylva sedí vedle Pavla a rukou si podpírá hlavu, kterou teď otočí k Honzovi „Kecáš, vůbec ti to nechutná. Tak nebuď pokrytec.“

…vánoce, vánoce přicházejí šťastné a veselé ..., zní z reproduktorů.

Honza s nelibosti polkne punč, „tak tu máme ty vánoční svátky. Letos jsou opravdu bílé a věřím, že budou pro všechny příjemným zážitkem. No né?“

Pavel nevěřícně kroutí hlavou, „ale Honzo nesnaž se nám namluvit, že tě ty vánoce berou. Mě už po to dlouhém čase lezou na nervy všechny ty přihlouplé koledy a všechny ty načančané nesmysly tady okolo a také všude, kde se jenom hnu.“

Sylva si jen povzdechne „No a těch peněz, co jsme už utratili za všechny ty dárky, které jsme si už raděj dali dopředu. Ale nikomu se žádný dárek nelíbil, protože nebyl podle jeho představy. Já nevím, kdo tu hloupost s těmi dárky vymyslel. Proč si máme dávat nějaké dárky, když všechno všichni mají.“

Karel se nuceně rozesměje „To je jasné, je to výmysl těch obchodníků aby měli kšeft.“

Martin se napije punče a říká „No a co, za pár dnů bude po nich, to přece vydržíme a pak přijde veselý silvestr. No né?“

Sylva si pořád opírá hlavu o ruku „Veselý to jo. Všichni se ožerou a na nový rok nám bude špatně.“

Pavel se zasměje „Ale pak už se bude prodlužovat den a bude více světla. My budeme pak čekat na to hřejivé jarní slunce. No a pak přijde léto a budeme si užívat všech těch radovánek. Já jsem už přemýšlel, co všechno bychom si mohli ještě více užít, než letos. Něco nového, něco opravdu rajcovního.“

Honza ani nedopije svůj punč a chce odejít. Přitom, když se zvedá od stolu, jeho pohled zachytí něco na zemi ve sněhu. Zprvu tomu nechtěl věnovat pozornost, ale něco ho přimělo k tomu aby se sehnul a zvednul to. Nemusí to ani dlouze prohlížet, je to nějaký laciný přívěsek na kožené stužce. Rukou setřásá z přívěsku sníh a před jeho zrakem se objevily srdce, kotva a křížek z lesklého kovu.

Zvedne přívěsek a ukazuje ho všem u stolu „Podívejte, co jsem našel. Neztratil to někdo?“

Všichni otočí své pohledy na přívěsek, který má Honza v ruce.

Pavel se zasměje „Prosím tě, co to je? Vždyť je to taková ta přežitá nicka. To už nikdo nepotřebuje. To by nikdo nehledal ani kdyby to ztratil.“

Honza drží přívěsek v ruce a dívá se na něj „Škoda. Možná, že kdybyste takový přívěsek chtěli najít, tak by jste prožili úplně jiné vánoce.“

Pak vkládá přívěsek do kapsy.

Mine několik stánků a vchází do ulice, která vede mimo město. Ta ulice pak přechází v úzkou cestu, která stoupá, zasněženou krajinou, vzhůru do kopce nad městem.

Honza kráčí po cestě, která je naštěstí alespoň trochu odhrnutá a protíná hustě zasněžené pole. Pak po té cestě, stoupá několika serpentinami do kopce.

Najednou cesta mizí pod hlubokou závějí. Honza udělá pár kroků a po chvilce má sníh až k pasu. Zastaví se a přemýšlí, zda má cenu jít dále. Zda zvládne přejít tu šílenou sněhovou barieru. Stojí a přemítá, bude to hodně náročné a najde vůbec pod tím sněhem tu správnou cestu.

Pak se ohlédne dolů na město. Kde sice v dálce, ale zcela zřetelně vidí osvětlený prostor v němž zuří ten zdivočelý trh. To náměstí, kde lidé předstírají jak jsou šťastni z toho, že všechno mají, a že si mohou dovolit užívat si všeho, na co si jen vzpomenou. Ještě teď mu v uších zní ta směsice hluku, ze kterého vyčnívají ty rádoby vánoční cajdáky.

Otočí se a bez jakéhokoliv dalšího uvažování udělá několik prvních náročných kroků v hlubokém sněhu.

Ze všech sil se pomalu brodí hlubokým sněhem. Vše okolo je jedna bílá pláň, která se ztrácí někde ve tmě. Honza nemá vůbec potuchy, zda jde po cestě a nebo někde úplně mimo ni. Těžce proráží sněhovou pláň a ani vlastně nepřemýšlí jakým je to směrem. Má pocit, že mu něco udává směr.

Když se mu podařilo překonat tu sněhovou bariéru, tak se krajina pomalu narovnává a Honza uvidí před sebou světýlka chalup a osvětlenou věž kostela, jako by vše bylo zabořeno do bílého peří. Teď už ví, že našel tu správnou cestu.

Zastaví se a zhluboka oddechuje po tom namáhavém přechodu závěje. Usměje se, když mu přijde na mysl myšlenka, že není vůbec těžké najít tu správnou cestu. Když ví, kam chce dojít a věří, že tam dojde, tak tu správnou cestu vždycky najde. Stačí jen chtít a věřit.

Stále docela dost mrzne, ale přestalo foukat.

Honza stojí a zcela zřetelně cítí, že i když je mráz, tak ho po těle hřeje pocit, že unikl tomu humbuku davu lidí tam dole. Ulevilo se mu při tom, když si uvědomil, že je daleko od těch lidí, co se snaží nabažit emocemi, které by jim měly nahradit duchovní prožitek vánoc. Je hrozně rád, že unikl té společnosti lidí, kteří fanaticky věří bezmeznou moc peněz a jsou si jisti, že jen ony jim dávají tu pravou naději na šťastný život. Že jen ten nejdražší dárek jim přinese tu opravdovou lásku. Tu lásku, kterou oni nikdy nepoznali a poznat nemohou, protože se nedá koupit. Oni ač pobývají v prosvíceném prostoru barevných blikajících lucerniček, které jim mají navodit pocit štěstí, tak žijí ve tmě. A jelikož neočekávají příchod toho opravdu pro ně přínosného světla, tak v něm budou žít napořád.

Ti tam dole na tom náměstí, zaslepeně odmítají naději, že přijde to osvobozující světlo. To světlo, co by proniklo i jejich slepotou.

Usměje se, nechápavě kroutí hlavou a při tom v duchu děkuje tomu tajemnému hlasu někde uvnitř sebe. Ten hlas ho přiměl zvednout přívěsek a odejít z toho bláznivého trhu, pomohl mu překonat tu sněhovou barieru a dovedl ho až tady.

Otočí se k světýlkům rozsvícených oken chalup a rukou nahmatá přívěsek v kapse. Teď si Honza uvědomí, že to není zdaleka jen bezcenná cetka, ale že to je dar, který má pro něj nesmírně velkou hodnotu.

Znovu se usměje, tentokrát radostným úsměvem a rychle kráčí k těm světýlkům. Dobře ví, že za těmi osvětlenými okny, jsou jeho blízcí, které potěší svými drobnými dárky a hlavně tím, že budou zase spolu. Je opravdu rád, že mohl překonat tu barieru od toho materiálního světa a vstoupit do duchovního prostoru.

Honza jde a osvětlená okna se stále zvětšují a on už za těmi okny vidí rozžaté svíčky na vánočních stromečcích, které vyzařují ven vánoční pohodu, která je uvnitř světnic. Honza kráčí v hlubokém sněhu a nasává ten klid bílého svátečního šera zdobeného barevnými střípky paprsků procházejících okny. Kráčí a před sebou vidí stále více se přibližující osvětlenou věž kostela.

Honza jde a je omámen tou sváteční atmosférou, která ovládá prostor kolem dokola. On věří, že za to, co vše teď prožívá, musí být vděčný tomu hlasu, který se mu ozval uvnitř, který mu dal ten úžasný dar a ukázal cestu. Ještě pár kroků a on bude se svými blízkými a pak s nimi půjde za tím hlasem do toho kostela pro naději. Pro tu naději, že se zase vrátí slunce. To slunce co přinese světlo do naší duše.