Večer, který všechno prozradil.

„Evo! Evóóó!“
„Proč mě voláš a kam se oblékáš? Máš tady nedopitý čaj,“ zmateně říkala Eva.
„Musím do práce.“
„Teď? V pátek večer? Vždyť jsme dnes chtěli…“
„Musím!!!“
„Prosím tě, vždyť jsi ředitel, tak ať to…“
„Musím! Rozumíš? Musím do práce!“

Karel se zapínal u dveří s nepřirozenou rychlostí. Ruce se mu třásly, věděl, že Eva cítí, že jí lže.

„Neboj,“ řekl přehnaně lehce. „ Až se vrátím, všechno ti povím.“
Dal jí pusu, spíš se dotkl jejích rtů a odešel.

Z okna viděla, jak červené Volvo mizí v zatáčce.
Zůstala stát, ticho kolem ní houstlo. Na stole zůstaly dva hrnky čaje a načatý večer, který měl patřit jim.

Eva si sedla na gauč, vyndala starou krabici a zírala na fotky z minulých let. Snímek z jejich svatby. Ona v bílých šatech, Karel vedle ní, mladší, jistější, s jiskrnýma očima, které hleděli do budoucnosti. A pak Jirka – kluk, kterého si vzali do pěstounské péče. Osmiletý, zpočátku uzavřený, nedůvěřivý kluk, který se bál říct nahlas “mami.“ Teď už studoval vysokou školu, chytrý, slušný, s laskavým srdcem. Všechno mělo být dobré. Jenže nebylo.

Čím víc ona milovala jejich syna, tím víc on zůstával v práci dlouhé večery a někdy i víkendy. Za ty roky se Karel vzdálil a jejich vztah se pomalu vytrácel. V posteli to vypadalo také jako povinnost. Eva něco tušila, ale nepřipouštěla si to. Stále ho milovala.

Karel zatím seděl v autě a zíral na SMS.
„Musíme si promluvit. Dnes. Jsem rozhodnutá.“ napsala Klára.

Klára - jeho kolegyně, mladší o patnáct let, vždy voňavá, milá a příjemná. S ní měl pocit, že znovu žije, že není jen unaveným manželem a pěstounem. Ale dnes se v něm všechno pralo. „Rozhodnutá.“ Co tím myslela? Že chce, aby odešel od Evy? Nebo že to celé ukončí?

Zastavil před jejím bytem. Klepal, volal, nic. Když už chtěl odejít, zaslechl kroky. Dveře se pomalinku otevřely.

„Karle?“ Klára tam stála, vlasy rozcuchané, oči zarudlé.
„Proč jsi neotevírala?“
„Najednou jsem nevěděla, jestli chci.“
„Co se děje?“

„Musím ti něco říct,“ začala tiše. „Nechci ti kazit život. Vím, že vám to s Evou neklape, ale já… já čekám dítě.“

Karlem to otřáslo. Dítě. Jeho dítě.
Jenže ta slova, místo aby ho naplnila hrdostí, ho zasáhla studem. Rázem si všechno uvědomil. Viděl před sebou Evu - její obětavost, jak se smála, když Jiřík dostal první jedničku, jak se mu snažila dát rodinu, i když ji sama nikdy nemohla mít. A on? Utíkal před tím vším, hledal jinde, místo aby byl s ní, s Evou.

Nevěděl, co říct. Mlčky se otočil, nasedl do auta a jel. Jel naslepo, bez cíle, dokud nezastavil u rybníka, kam se kdysi s Evou a Jíříkem chodili koupat. Seděl tam dlouho. A najednou cítil, že musí domů. Ne kvůli omluvě, ale kvůli rozhodnutí.

 Když vešel do bytu, Eva seděla v obýváku, oči červené, ale klidné. Na stole před ní ležel dopis, jeho dopis, který psal kdysi v době, když ho prosila, aby to s ní zkusil, když byla úplně na dně a nemohla otěhotnět.
„Našla jsem to v krabici od fotek,“ řekla tiše. „Tenkrát jsi mi slíbil, že mě nikdy neopustíš, a že spolu všechno zvládneme.“
„Vím,“ zašeptal Karel a přisedl si. „A chci, aby to zase platilo. I když jsem všechno pokazil.“

Eva dlouho mlčela. Pak řekla:
„Víš, Jirka dneska volal, že ještě v noci přijede domů, prý nám chce něco důležitého říct osobně.“ Z předsíně bylo slyšet, jak někdo odemyká dveře. Jirka vešel, trochu rozpačitý, ale s jiskrou v očích.
„Mami, tati… přijali mě do programu v Dánsku. Odjíždím za měsíc, ale než odjedu, chtěl jsem vám říct - děkuju. Za všechno. I když jste nebyli moji praví rodiče, byli jste pro mě ti nejlepší.“

Ta slova jako by v místnosti rozpustila veškerý led. Eva vstala, objala ho, a Karel se k nim přidal. Smáli se i plakali zároveň. Karel cítil, že opravdu patří k nim.

Později večer, spíš k ránu, když už Jirka spal, Karel Evě všechno přiznal - Kláru, i dítě. Čekal křik, bouři, rozchod. Místo toho Eva jen tiše seděla a nakonec řekla:
„To dítě za to nemůže. Pomůžeme mu. Pomůžeme jí, Kláře. Společně.“

A tak to udělali. O pár měsíců později seděli v porodnici, kde Klára porodila holčičku. Karel s Evou ji vzali do náruče - malou Aničku. Klára se rozhodla odejít do zahraničí a budovat svojí kariéru. Dala jim svolení být jejími pěstouny.

Eva ji držela, hladila po vláskách a s úsměvem řekla Karlovi:
„Víš, někdy cesta k dítěti vede úplně jinudy, než si člověk naplánuje. Ale možná, že to tak má být.“
A venku, za oknem, právě vycházelo první jarní slunce. Karel poprvé po letech cítil, že je doma.