Přiznávám, nikdy jsem neviděla zlaté prasátko. Ale vinu beru na sebe. Neochota postít se, mlsná pusa a také pochybnosti o pravdivosti tohoto rčení. I když už to tvrdí i v televizi. Čert vem zlaté prasátko. Já jsem totiž letos viděla opravdového anděla. Nevěříte?

7. 12. 2025

Tak mám pocit, že jehličí už tak nevoní, uždibované syrové těsto na vanilkové rohlíčky už mi tak nechutná a navíc mě po něm pálí žáha, dárky byly skromnější, těšení větší…

Přiznávám sama sobě, že čím dál tím míň mám ráda vánoce. Poslední dobou to kupčení s narozením Páně těžce snáším. Ale nechci kazit radost ostatním a tak kupuji a balím dárky, chodím na trhy na svařák a na předvánoční besídky a koncerty, obdivuji na náměstí strom a vyřezaný betlém. Už třetí rok tam má velbloud pod ocasem nalepenou žvýkačku. Ale je hezký, to zase jo. Myslím ten betlém, ne velbloud. I když ten taky.

A taky peču cukroví. Vytáhnu starou pruhovanou zástěru a staré recepty. Ty jsou totiž nejlepší. Ty osvědčené, zažloutlé papírky s občas mastnou skvrnou a ožužlanými rohy. Ráda si v nich listuji. Mám tam takové unikáty jako „Propíchávaná buchta Jitka, Čokoládové koule Máňa K., Obližprst Karel.“ Občas vyzkouším něco nového, ale stran cukroví jsem milec starých časů. Jediné, co mi z vánočního cukroví nikdy nechutnalo, byla domácí čokoláda. Dávala se do formiček a máma vždycky u toho děsně nadávala, protože jí to nešlo vyklopit. Pouštím si k tomu CD. Rádio nebo televizi radši ne, abych se vyhnula masakru reklam. Ale to máme asi všichni stejně.

Co nastartovalo mou nelásku k vánocům? Vím to. Ještě jsem chodila do práce a za mojí kolegyní přišla dcera, tehdy asi desetiletá holčička. Byli se školou v divadle a tak se zastavila. Ptám se jí:

„Barunko, jak se ti líbilo divadlo?“

„Moc ne.“

„A na čem jste byli?“

„Ani nevím, nějaký Josef s nějakou Marií tam tahali pořád po jevišti jakési dítě?“

„A co Ježíšek?“ ptám se téměř návodně.

„No na toho se těším, dostanu mobil.“

Vím, že je to mylné usuzování z části na celek, ale nějak mi ten „JEŽIŠEK S MOBILEM“ přišel jako symbol současných vánoc.

 

8. 12. 2025

Veselý babinec, svařáček, v pořadí asi druhý, náměstí před betlémem. Hřeji si ťapky o kelímek, nasávám skořici a hřebíček ( ony ty vánoce nakonec nejsou tak špatné…) a jedna z kamarádek prohlásí:

„Nepřijde Vám, že je mi ta koza podobná? Vypadá tak oduševněle.“

 

10. 12. 2025

Dnes jsem nakoukla do mé oblíbené prodejny obuvi Ecco. Dopoledne kupodivu jediní zákazníci, starší manželský pár s vnučkou. Vybírají v pánském oddělení, pán dlouze diskutuje nad každou botou ( vnučka se pořád hihňá, manželka s pánem trpělivě hovoří… ) až si nakonec nechá přinést tři páry bot na vyzkoušení. Prodavačka přiklekne k pánovi s prvním párem bot. Kouká a já se zájmem rovněž. Pán je v sandálech. V prosinci. Prodavačka mu říká: „No to jste otužilý.“ V duchu si určitě myslí (já rovněž), že je dědek zanedbaný a nemá řádné boty.

Manželka se usmívá a praví: „On si je manžel dal schválně, aby se nemusel pracně zouvat.“ Aha. Vnučka se hihňá. Měla by si spíš všímat toho, co muži umí. Že každý má nějakou svou zvláštnost, nechci říct přímo úchylku. A že babi to zvládá s grácií.

 

11. 12. 2025

Čekám kamarádku. Má přijít asi za půl hodiny, tak mažu pár chlebíčků, vínko se chladí v ledničce a sladkostí ve formě vánočního cukroví už je plná krabice. Zvoní zvonek. Divím se, že by MV přišla téměř o čtyřicet minut dřív. Běžím otevřít. Za dveřmi stojí asi třicetileté děvče. Dlouhé vlasy, trochu oplácaná, zelená parka, rifle. Kde já jsem ji jenom viděla. Děvče se představí a řekne, že je z lékárny. Koncem listopadu jsem si vyzvedávala léky a dívka se přiznala, že mi špatně vrátila. Že jí to dalo dost práce, než našla patřičný recept, zjistila adresu. Přišla mi vrátit 25,- Kč.

Žasla jsem a nevěřila. Nad slušností, poctivostí, ochotou přijít vrátit peníze. Drmolila jsem něco o tom, že jsem to vůbec nezjistila a že ten obolus ani nestojí za to trmácení. Mladá lékárnice odpověděla: „Mně ano.“

Málem jsem měla slzy v očích. Dívce jsem poděkovala a řekla jí, že je můj vánoční anděl.

 

Strčím do peněženky
Šupiny z ryby
Neškemrám o štěstí
Ale co kdyby