Tradice. Někde se udržují, jinde ne. Někdy jsou prastaré, jindy novější. Domácí i cizí. Vznikají samy od sebe nebo si je odněkud přivezeme. Jako třeba já. 

U nás se jedna taková tradice stala každoročním zážitkem z nejhezčích. Sice je to už drahně let, co jsem žila v Mexiku, ale kouskem srdce jsem Mexičanka furt. A tak nemám jen nádherné vzpomínky, ale udržuju i "exotické" tradice.

Jednou z nich je "zapékání" Ježíška do tříkrálového koláče zvaného Rosca de Reyes. Každoročně. Stalo se nám to družným zvykem. Setkáváme se. A vždycky dbáme, aby přišel někdo nový, kdo s námi "schovaného Ježíška" ještě nesdílel.

Letošní Rosca de Reyes - Koláč králů (z archívu Šárky Bayerové)

Mexičané oslavují mohutně a opakovaně. Většinou mají ještě 6. ledna volno, tak se koláč krájí doma nebo s přáteli. Taky jste různě zváni. Pročež chodite po návstěvách, krájíte a krájíte a porůznu hledáte skoro týden. Taky v zaměstnání, jelikož se tak obvykle zahajuje nový pracovní rok. Hezkým společným zážitkem.

(mexicodesconocido.com)

Vlastně jde o starý španělský zvyk, popsaný už ve 12. století. V Mexiku trochu upravený. Namísto tradiční fazole nebo mince se kamkoliv do kulatého nebo oválného koláče zapéká figurka miminka. Prostě připomínka, že maminka Maria musela Ježíška schovat před Herodem, aby se její chlapeček nestal jedním ze zavražděných neviňátek. A bylo koho schovávat, když se celá ta hrůza strhla právě kvůli tomuhle pacholátku. 

Historická i současná Jezulátka do koláče (eluniversal.com.mx)

Dříve bývala figurka porcelánová a v mnoha mexických rodinách ji dodnes uchovávají a používají. Sama jsem měla na dlani jednu nádhernou, přes sto let starou. Teď už jsou povětšinou miminka z tvrzeného plastu, aby odolala žáru trouby. Mexická rosca je barevná, vždy v barvách národních (zelená, bílá, červená), zdobená marcipánem, kandovaným ovocem a hrozinkami. Reprezentuje dary Tří králů Ježíškovi. 

No, je pravda, že originální verzi často upravuju. Někdy  i nechtěně. Přes kořeny a oceán dovezené plastové pacholátko je ale v koláči vždycky. Taky nikdy nechybí nápis K+M+B jako můj místní copyright. Ulítlá kreativita se projevuje, když se něco nepovede. Nebo tlačí čas.  Mé tříkrálové koláče jsou tudíž pokaždé jiné. O to větší  jsou pak naše zážitky a následující oslavy.

(Z archivu Šárky Bayerové)

Jako například letos v lednu. Konečně jsem po letech našla Ježíška já! Coby autorka nápadu a hostitelka vždycky krájím poslední. A letos to prostě vyšlo. Asi zázrak, když přede mnou z celkového počtu osmi nikdo neuspěl. A tak jsem se stala vyvolenou. Se zaručenou kopou štěstí na celý rok.

Trochu a někde mi to vyšlo, jinde ne. Prostě život.  Možná mi ale nalezený Ježíšek přivedl do života i60. Už  koncem února. Kdo ví..? A to pro mne kousek štěstí fakt byl...

Každopádně mi popsaný "objev" dal možnost (i povinnost) pozvat celou společnost znovu. Na Hromnice. Tak se to dělá. V Mexiku bych klohnila atole a plácala a motala tamales. Zde mírně obtížné, protože atole je kořeněný nápoj z kukuřice, zlehka podobný řídkému vanilkovému pudinku. A tamales, toť naprostá delikatesa z těsta z kukuřičné mouky, naplněného nejen masem všeho druhu, ale třeba i ananasem. Zamotané do kukuřičného listí se vaří v páře v obrovském speciálním hrnci. Výsledek - skvost. Možná bych to zvládla i tady, ale zase jsem si to fikaně zjednodušila....

Atole a tamales (mexicodesconocido.com)

Budiž ale řečeno, že jsem vlastně vařila na objednávku budoucich hostů. Takže, 2. února, na oslavu Očištění Panny Marie a Uvedení Páně do Chrámu jsem servírovala naše dvě proslulé zelňačky. Bílou od Schwarzenbergů - s uzeným kolenem a hřiby. A klasickou vychodniarskou, nadupanou nejen paprikou a zelím, ale taky masem a klobásou. 

Jak to bude příští rok? Uvidíme. Už nějaké nápady mám. I na nováčka, kterého/kterou rádi přijmeme do naší tříkrálové pátrací skupiny.

No řekněte, nedovezla jsem hezký družný zvyk hodný následování?