Tak banální a zároveň tak těžce zpracovatelné téma.

Alespoň pro mne. Pro člověka normálně normálního, ale co se psaní týče – rádoby aspoň trochu originálního.

Původně jsem chtěla polemizovat o rčení: „Snídej sám, obědvej s přítelem a večeři nech nepříteli,“ ale narazila jsem již u první části. Nejraději totiž snídám s přítelem a večeřet jsem s chutí začala, když mi, díky stejnému příteli /nyní již 15 let manželovi/ začalo konečně chutnat jíst a jídlo přestalo mít univerzálně polystyrénovou příchuť. A to po několika perných týdnech období hroznového vína, kdy jsem se živila jen vysáváním šťávičky z těchto bobulovitých plodů, což by stačilo možná kolibříkovi, ne však ženě přes metr sedmdesát živé výšky.

V zrcadle jsem tehdy uviděla nějakou cizí anorektickou postavu a velmi jsem se jí zalekla. Ve zmatku jsem odstartovala období polystyrénu. Auto také bez benzínu nevyjede. Bylo jen otázkou času, kdy „nevyjedu“ já. Musím začít jíst! A ne jen sát hroznový nektar. Okamžitě jsem poručila horní části trávicího traktu (ne však chuťovým buňkám), pomocí medikamentů i jeho střední části, ovšem s tou dolní to bylo složitější. Strava mnou procházela jak masovým mlýnkem.

V den úžasného a nezapomenutelného zážitku s polykáním velkého gumového hada – gastrofibroskopické hadice, která odhalila několikero zánětů psychosomatického původu, se stal zázrak. Daleko úžasnější zážitek mě, v tom lepším slova smyslu, čekal jen o pár hodin později. To se totiž propojily souhrou několika "náhod" /Osud už se na to, co se mi roky dělo, zřejmě nemohl dívat/ cesty dvou tak trochu zbloudilých duší, které si od prvních chvil začaly báječně rozumět. Pod tovární značkou X+Y=XY na druhou, jsem začala, nejprve po kapkách, po několika dnech již v koňských dávkách, užívat zázračnou medicínu, za kterou svému léčiteli ze srdce děkuji a on neustále sklízí můj vděk a oddanost a naše společná rovnice by v současné době popsala přinejmenším školní tabuli. Dlouho na sebe nenechal čekat den, kdy jsem výjimečně v nočních hodinách zdlábla uvolněně a s ohromnou chutí dva veliké obložené krajíce božího daru, a od té chvíle, deko po deku, kilíčko po kilíčku, se pomaloučku začala vracet do normálu. Ba dokonce do abnormálu (na moje poměry). V té následné době totiž nastaly i dny, kdy jsem si připadala jako jedno velké saranče a musela si připomenout citát, že: „Nejčastější sebevraždu lidé páchají vidličkou a nožem," zdravotníci by mohli vyprávět..., ale naproti tomu také, že láska je mocná čarodějka ;-) 

***

Přeji všem pohodové Vánoce s pohlazením srdcí, duší, zraku, sluchu, chuťových pohárků, ale i, s obezřetnou mírou, našeho zažívacího traktu :-)

 

Foto: Pixabay