Je dlouho po půlnoci, někdy v roce 1975. Venku je socialismus, moc jim to tam nahoře nejde a veřejnost se s ním neztotožnila, jen přizpůsobila. A pár lidí chce dělat proti režimu aspoň něco. Je dlouho po půlnoci, já sedím doma u stolu a buším do psacího stroje Urania Piccola. Přepisuju myšlenky Andreje Sacharova. Akademika Sacharova, „otce“ sovětské vodíkové pumy. Dělám šest kopií. Zítra je předám několika lidem, kterým mohu věřit. Dozvědět se to soudruh vedoucí, tak by si na mně smlsnul, jakou to prokázal třídní bdělost.

 

Proč jsem se do takové práce vůbec pustil? Protože Sacharov nesměl odjet do Norska převzít Nobelovu cenu míru a to se mě dotklo. Mnoho lidí v celém sovětském bloku si přálo žít ve svobodě a v demokratickém prostředí a já sice nebyl žádný významný disident, ale současný stav mně vadil taky. Proto se mi přepsání ilegálně šířených Sacharovových myšlenek jevilo jako aspoň maličká podpora možných budoucích změn.

Do podrobností si na tu příhodu nevzpomínám. Poslední kopii, kterou jsem si tehdy nechal, už nemám. Časem ztratila význam, protože od roku 1989 už je text všude dostupný. Pro mě to ale tehdy bylo významné. Dávalo mi to smysl.

Světově proslulý sovětský akademik Sacharov zveřejnil své „Úvahy o pokroku, mírovém soužití a intelektuální svobodě“ už v dubnu 1968 (tedy nikoliv až jako reakci na 21. srpen 1968, jak se někdy soudilo). U nás se však zprávy o tom začaly šířit až v době normalizace. Vždyť i sovětské vedení jej okamžitě „schovalo“.  

Autor tam píše, že konkurence kapitalismu a socialismu je užitečná a navrhoval sblížení obou systémů. To podle něho povede k přijetí výhod toho druhého a k napravení jeho nedostatků. Postavil se proti vojenským zásahům vůči suverénním státům (pár měsíců před přepadením ČSSR), proti cenzuře (ta se v 70. letech u nás opět rozrostla) a proti politickému pronásledování (statisíce lidí vyhozených z práce kvůli svým názorům a postojům). Už jen z tohoto srovnání vidíte, že se přesně trefil do toho, co se tehdy dělo u nás, takže mi to jednoznačně vyznělo jako velmi aktuální.

Sacharov v dokumentu opakovaně vyzdvihl nutnost intelektuální svobody a mírového soužití ve světě. To bylo v roce 1968 a v samotném Sovětském svazu velmi odvážné. Sbližování se Západem v době vlády Leonida Brežněva? Nemožné. Nedělat vojenské zásahy proti jiným zemím? Nemožné. Zrušit cenzuru a politické pronásledování? Nemožné. (Nešlo to za Brežněva a nejde to za Putina.) A v takovém prostředí Sacharov veřejně vystoupil!

Tento text se stal klíčovým pro obhajobu lidských práv v Sovětském svazu. Autora můžeme srovnávat s nejvýznamnějšími disidenty v jiných zemích východního bloku (Havel a Dienstbier u nás, Wałęsa a Michnik v Polsku atd.). Měl však obrovskou výhodu v tom, že se nejdřív stal světově uznávaným vědcem, proto také nebylo pro sovětský režim snadné se ho zbavit a příkladně potrestat.

 

V té době jsem znal slavný český manifest Dva tisíce slov, ten byl totiž zveřejněn také ještě před 21. srpnem 1968 (jak se rovněž někdy zapomíná). Nebyl to tedy při svém vzniku nějaký ilegální, samizdatovský dokument. Avšak v dalších letech se „oba manifesty“ staly otevřeným nebezpečím pro sovětský i československý režim a jejich šíření bylo stíháno.

Text k přepsání jsem dostal údajně od „nějaké Rusky“. Dnes si myslím, že to byla v Česku dosud žijící Galina Vaněčková, která se narodila v Rusku v roce 1930 a která v SSSR šířila české Dva tisíce slov. Až později se jí do rukou dostaly Sacharovovy „Úvahy“. Přeložila je z angličtiny do ruštiny a podařilo se jí ho propašovat do Československa. V rámci výuky ruštiny (!) jej pak přeložili z ruštiny do češtiny. Možná právě odtud se jedna kopie dostala ke mně, ale to už nikdo přesně nezjistí. Bývala to uvědomělá sovětská občanka, dokud ji Sacharov a srpen 1968 neotevřeli oči. Její pohnutý životní osud je zmíněn zde https://1url.cz/zJcAX https://www.memoryofnations.eu/en/vaneckova-roz-zelobina-galina-20201217-0.

 

Trocha historie o A. S.

Aspoň pár slov o tom, čím tak A. Sacharov proslul. Od svých 27 let (od roku 1948) pracoval na vývoji vodíkové pumy. Ono šlo o velký závod ve zbrojení, podobný, jako zažily za války USA, když se tam snažili sestrojit atomovou bombu dřív než nacisté. Tentokrát však šlo o závod Sovětské svazu s USA. (Atomovou bombu se pokoušeli ve stejné době jako Američani sestrojit i Sověti. Avšak povedlo se jim to až o čtyři roky později.)

O Sacharovovi se právem mluví jako o otci vodíkové pumy, avšak málokdo ví, že první vodíkovou bombu sestrojili opět Američané, a sice o pouhých devět měsíců dříve než Sověti. Avšak americká vodíková puma byla velká jako celý dům, protože používala tekutý vodík, kdežto sovětská bomba obsahovala pevnou látku a mohla být nasazena ke skutečnému útoku. Zatímco velkou část konstrukce jaderné bomby Sověti Američanům ukradli (plány provezl do SSSR jeden z výzkumníků), vodíkovou pumu vytvořili sami – díky geniálním nápadům A. Sacharova.

Poprvé byla svržena v srpnu 1955 nad Novou zemí, což je sovětský ostrov v Arktidě. Bomba měla délku 8 metrů a hmotnost 27 tun (viz obrázek). Nechali ji vybuchnout 4 km nad povrchem, byla viditelná 1000 km daleko a tlaková vlna oběhla třikrát zeměkouli. Výbuch byl 1570-krát ničivější než obě americké bomby svržené v Japonsku dohromady. Co mi připadá zvlášť nebezpečné dnes: tuto zbraň nemají jen USA a Rusko, nýbrž i Severní Korea. Jak se k ní dostala, nevím, mají také atomovou bombu a dostatek chuti v jakémsi svatém komunistickém vytržení vraždit jiné národy.

Sacharov si postupně uvědomil hrůzné důsledky možného jaderného konfliktu a zhruba od roku 1963 vystupoval aktivně pro zákaz jaderných zkoušek a proti dalšímu zbrojení. Jeho aktivity tehdy vrcholily veřejnou výzvou sovětskému vedení, aby přijalo americkou nabídku k omezení závodů ve zbrojení (1967) a zveřejněním zmíněných úvah (1968). Hned po okupaci Československa v srpnu 1968 napsal Sacharov Alexandru Dubčekovi: „rok 1968 ovlivnil i můj vlastní osud. Srpen zabil iluze a přispěl k aktivizaci mé veřejné činnosti“. Ty byly okamžitě zakázány, takže text byl nadále šířen jen v samizdatu. Jeho aktivity pokračovaly založením (ó hrůzo!) Komise pro lidská práva v roce 1970, pořádáním disidentských tiskových konferencí apod.

Tak se z něho postupně stával psanec. Byl odvolán z vojenského výzkumu a různě šikanován. Avšak komunisté se neodvážili tak významného vědce schovat někam do gulagu. Tak ho aspoň poslali s manželkou na sedm let do domácího vězení do Nižného Novgorodu. Zůstal by tam zřejmě do konce života, avšak z nuceného pobytu byl propuštěn v roce 1986 na popud Michaila Gorbačova. který v SSSR zahájil „liberální reformy“ a nechtěně připravil podmínky pro pád socialismu v Evropě.

Nutno říci, že Sacharov nebyl ten nejradikálnější disident. Známý spisovatel a odpůrce režimu Alexandr Solženicyn (autor Souostroví Gulag) šel mnohem dál a například navrhoval rozpuštění SSSR, kdežto Sacharov jej chtěl jen reformovat.

 

A jak to, že jsem si na Andreje Sacharova vzpomněl nyní? Protože o minulém víkendu jsem našel ten psací stroj! Dnes už opravdu není k ničemu, možná by ho někdo koupil. Ale neprodám. Nechám si ho jako spouštěč vzpomínky na dobu, kdy byl člověk mladý, dokázal se zhluboka nadechnout a vykročit rovně.  

 

Použité zdroje:

česká a anglická Wikipedie

Česká televize, pořad z r. 2017 – viz  https://1url.cz/FJ5rM

Daniel A., Gluza Z., Slovník disidentů II, Ústav pro studium totalitních režimů, 2019 (překlad z polštiny)

Evropský parlament

https://www.dw.com/ru

Radio Svobodná Evropa / Radio Svoboda, viz https://1url.cz/wJYsr

Sakharov A., Peace, Progress, Human Rights, The Nobel Lecture, dostupné na https://www.nobelprize.org

Vymětalík D., Disidenti v SSSR: Ideologická orientace Andreje Sacharova a Alexandra Solženicyna. Diplomová práce. UP Olomouc 2020

 

Fotografie poskytli 2x Wikimedia Commons a O. Čepelka. Titulní fotografie makety sovětské vodíkové pumy byla pořízena 11. prosince 2025. Fotografie A. Sacharova je z doby, kdy v roce 1974 držel protestní hladovku. A k historii psacího stroje jen to, že si ho koupil těsně před válkou můj táta a o zhruba 30 let později mi ho odkázal.