Ona

 

Při zpáteční cestě od Arnošta se Jan brodil střídavě stříbrem měsíce, hvězd nebo zrcadlením řeky, obloha byla důsledně  mrazivá , kam nedosáhlo slavnostní světlo, visel tmavomodrý talár skrýší strachu. Sundal si čepici a hlavu si znovu namočil do ledového vzduch. Nohy zalité alkoholem až po kolena jen neochotně následovaly povely vůle, která se nadevšechno bála případné bolesti, již mu čas od času alkohol působil. Ale věděl, že na to nevypil dost, a že si tohle umí zaplaťpámbů už od mládí pohlídat. Nespěchal, i když ho malý pejsek Nik neustálým vyčítavým otáčením hlavy poháněl. Zvolna až nezúčastněně si přehrával všechno to uvažování a myšlení a drobné kolize i bouračky, které ale kamarádi nikdy neberou moc vážně, protože jaksi obranářsky tuší, že sentimentální měkkost mají vyhrazenu jen pro ženy. Ze zmrzlého rákosí se ozýval praskot a zabijácký šepot. Zvedl hlavu ke hvězdám a neslyšně zašeptal, vrať mi Ji, prosím, dokud to ještě jde, prosím.

 

„Proč jsi v poslední době pořád tak naštvaný, Arny, vždycky jsi byl nějak profesionálně nad věcí, ale teď…Už ani nepamatuju, kdy jsem tě viděl šťastného nebo aspoň klidného?“

„Proboha šťastného, myslíš to vážně…?“ Najednou to vypadalo, že Arnošt už dlouho čekal na příležitost, kdy se ho Jan konečně zeptá, aby to mohl ze sebe vypráskat a měl už trochu klid.

„Tak třeba protože jsem zklamaný, protože se obávám o tenhle svět, protože nedokážu nic změnit, necítím zadostiučinění, vděk, úctu, respekt, jsem tak bezmocný, osamělý, směšný, vyvržený, starý, nehezký, na nic, druhohorní ptakoještěr, který už vidí na obloze jen ten asteroid, co za chvíli dopadne. A taky protože těm mladým, krásným, svěžím, bezstarostným a já nevím jakým mladým prevítům, kterým jsme úplně ukradení, zááávidím. Že nemůžu být aspoň ještě na chvilku jako oni. Jsem naštvaný i proto, že to takhle vidím a cítím, že jsem se nikdy nesmířil s nevyhnutelností, že ani já, který si myslím, že mám dar vidění do všeho a do každého, prostě nedokážu stárnout, že nejsem schopen se radovat z každé vteřiny, která mi ještě zbývá, a přitom dobře vím, že se písek sype a čas ubývá a já si ho neumím…netrestej mě, bože …užít.“ A po chvilce trochu zarudlý a hodně zadýchaný dodal.

„A protože se té blbé smrti začínám bát a… já to řeku,… ať si nase…“ Více odvahy neměl. Místnost se proměnila v krvavý kráter po vytržené stoličce. Arnošt doplňoval kyslíkové manko a Jan…Co se tady dalo říkat, snad jen jediné.

„No jsem si jistý…“, Arnošt k němu vzhlédnul, jakoby tušil, že se mu konečně od někoho blízkého dostane pochopení a útěchy.

„...je to jen jednou za život, tak by ses měl pořádně odvázat a nevázat se, ovšem zároveň být sám sebou, rozjet to v pistáciích a hlavně si to užííít.“

„Cože?“ Zařval Arnošt a do tváří se mu vrátila zdravější barva.

 

 

Jan seděl u toho vchodového zrcadla a ztěžka se soukal do pohor chodidly, oteklými z dlouhého  sezení .

„Celý večer jsi nějak nesvůj“, prohodil jakoby mimochodem Arnošt, „ani jsme se nepohádali, ani pořádně nezasmáli. Takže je jasné, že ty s tím bláznovstvím nedáš pokoj?“

Jan byl rád, že alespoň těsně před odchodem se Arnošt zmínil o tom nejdůležitějším, co měl neustále v hlavě i v tom rozklepaném srdci, a nakonec sám nenašel odvahu s tím začít.

„Milý kamaráde, probůh, co si od té cesty slibuješ? Copak jsme to už stokrát nerozebírali, copak je normální, aby zralý, zkušený, inteligentní…“

„Ne, Arny, já prostě nemůžu jinak, dozrál jsem k tomu, je to poslední šance a já prostě musím, musím, musím. A chci. Dopadla poslední vločka.“

„Ježíši jaká zase vločka, starý chlap, kterého už brzy čekají jenom pemprsky a slintáček a ty budeš kňučet jak mimino, protože ti kdysi vzali lízátko. Doslova? “

„Nedoufej, že mě nějaký hraný cynismus odradí, když už půl roku nemyslím na nic jiného. Musím ji najít, nebo se o to alespoň pokusit, umírám steskem. Jako ty, ne?“

„Do prdele, vždyť je to 30 let, bůhví, kde je jí konec… Pořád opakuješ, že se rozplynula, co to je za blbost, trochu racionálna, jak rozplynula, jak zmizela, copak se to prostě, nedá vysvětlit rozumem, musíš do toho tahat ty svoje, okoralé city. Prostě ti je smutno, mladá holka už ti nedá, dokonce se už na tebe žádná ani nepodívá, všechno v tobě vrže a z tvého někdejšího vraníka je líný, rosolovitý tuleň. A ty pořád, rozplynula se. Ani se jí nedivím, jestli jsi byl takový už tenkrát.“ Jan nebral ani slovo vážně, věděl, že se o něj kamarád bojí, že se nemůže dívat na jeho trápením něčím tak vzdáleným a zapomenutým. Prostě mu tímhle navztekaným způsobem říkal, že ho má rád.

„Když já ji v noci vidím, směje se, občas se mě dotkne, zadívá se na mě, něco prohodí…“

„Cože, tak ty slyšíš hlasy, no to jsi zralý na pozorování.“

„Jo mluví, my si povídáme“.

„Aha, tak to je na hospitalizaci! No nic, vidím, že ti není pomocí, mobily máme, budeš se hlásit každé dvě hodiny, jinak vyhlašuju pátrání.“

„Neboj se Arny, mám plán, budu hledat, pátrat, odhalovat zaváté stopy a taky se setkám s lidmi, kteří ji znali. Jinde než tam, kde se to stalo, nemůžu začít, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že se dozvím pravdu.“

„Ale jakou...že se rozplynula a co to je?“

„No rozplynula, jako si nevšimneš, kdy se rozplynula pára nad horkou polívkou nebo dech v mraze. Rozplynula, pořád byla, pořád bylo všechno nádherné, pořád jsme měli naději na minimálně věčnost a čas neexistoval jen sen, kterým pluješ a nevíš o tom a já se otočil a zamyslel a usnul a probudil se a byla pryč, zůstala jen vůně a vzdálené klapání střevíčků. Rozplynula, jak ta sněhová Sněhurka na jaře. Celá léta přemýšlím, co se to stalo a proč se to stalo a zítra jedu ať mě už čeká cokoli, horší než teď, to být nemůže. Rozumíš tomu? Já ne, ale nic mě nezastaví. Musím ji najít. “

 

Více na:    janpodesva.weebly.com