Opar. Lze si představit mlžný opar nad anglickými blaty, případně nad českými luhy a háji. To je ta romantická verze. A pak je tu ta reálná. Opar na rtu. Na mém rtu.

Nebo taky na nose, pod nosem, v nose, popřípadě na všech jmenovaných místech zároveň. Ano, jsem majitelkou oparu, momentálně umístěného na dolním rtu vpravo. Jelikož je opar u mě na návštěvě dost často, vím, o čem píšu. Toto vědecké pojednání je podloženo celoživotní zkušeností.

Opar mě věrně doprovází od samého narození. Stejně tak jako afty. Tedy, musím přiznat, že situace se s přibývajícím věkem trochu zlepšila, rozhodně mi jako malé a mladé dělal opar s aftem společnost mnohem častěji. Když se objevil jeden, bylo lze očekávat objevení i druhého. Veškeré příbuzenstvo dodneška vzpomíná, jak jsem coby roční batole byla osypaná opary a v oteklé puse měla jeden aft vedle druhého. Pohled na mě, slintající a pomalovanou violetí, byl prý hrůzný. Učiněný horor.

Opar se vždycky, vždycky(!) objevil v momentu, kdy mi nejvíc záleželo na sexy vzhledu. Před důležitým rande, před maturitou, před plesem. V období chřipek a viróz je věrným společníkem, co je na něj spolehnutí rozhodně větší než na leckterého chlápka.

Pokaždé, když ucítím to typické pálení, pěkně mě to otráví. Můj boj s opary je nelítostný, leč bohužel marný. Vyzkoušela jsem všechno. A výsledek? Žádný! Tím vítězem je opar.

Dřív jsem si na opar mazala kdeco, včetně zubní pasty. Ta pálila jako čert, ale celkem jediná zabírala. S příchodem kapitalismu do našeho kraje  otevřely se i netušené možnosti v léčbě oparu. Tedy alespoň podle reklamy. Všechny ty zoviraxy, herpesiny, vectaviry, všechny byste našli v mém šuplíku a na mých oparech. V reklamě slečna potře opar, abraka dabra, a nevítaný host je pryč. Pak opar potřu já, a tím mu dodám tolik potřebnou energii a živiny. Opar se zaraduje a než se naděju, mám hubu jak havajský domovník (čtenář promine). Zatím jsem neobjevila preparát na zmizení oparu. S aftem je to trochu lepší; po několika dnech intenzivního kloktání mám zkažený žaludek a aft je poražen. Ovšem opar mě pokaždé zdobí minimálně týden. A řeknu vám, nejstrašnější kombinací je opar v nose s virózou. Nudle, prodírající se oparovým pohořím, nos jak lucerna nad vykřičeným domem kdesi v přístavu, to není nic, co by potěšilo. To bych pak ty slečny v reklamě roztrhla vejpůl.

Pokaždé, když (marně) zkouším nějaký zaručený protioparový hit a zkaleným zrakem louskám pidi písmenka návodu, pokaždé (marně) doufám, že tentokrát to opravdu vyjde, že tentokrát opravdu opar zmizí okamžitě po aplikaci onoho (drahého) zaručeného preparátu.

Svého celoživotního souputníka jsem podědila po mamince. Nikdo jiný v rodině na opary netrpěl, jen já a maminka. Mám prostě smůlu: místo abych podědila rodinné šperky, podědila jsem opar. A aft jako bonus.

Pro ty z vás, kteří mi zrovna teď radíte, abych jedla vitamíny, nepila v hospodě ze špinavých sklenic a vůbec se chovala hygienicky, tak vám musím vzít vítr z plachet. Já vitamíny jím po kilech, nekouřím, nepiju, no prostě žiju příkladným, i když nudným způsobem života. A stejně je to houby platné. Jediné, co jsem ještě nevyzkoušela, jsou zázračné náplasti. Slibuju, že je zakoupím a zkusím, hned jak mi zase opar vyskočí. Ale běda, běda, jestli to nebude jako v reklamě! Mám bohužel tušení, že můj opar pod náplastí nezmizí, jako té slečně, ale naopak rozkvete do nevídané oparové krásy. Už se vidím, jak s náplastí strhávám i půlku zdecimovaného rtu. No, uvidíme. Budu vás informovat.