Do Míšně jsem se po letech vrátila s lehkou nostalgií. Jako děti jsme sem jezdily s tatínkem na cesty spojené s dostihy v Drážďanech. Vzpomínám si hlavně na porcelánku a pocit, že město je tak trochu starodávné. 

Dnešní Míšeň je krásně opravená, barevná a přívětivá. Úzké uličky se vinou mezi renesančními domy, nad nimi se tyčí hrad a gotický dóm a člověk má chuť se jen tak toulat bez cíle.

Adventní Míšeň má navíc jednu velkou výhodu – nic tu není přehnané. Trhy jsou malé, voňavé a milé. Při zahájení se rozkrajuje a zdarma rozdává tradiční míšeňská štola, klobásky syčí, svařené víno hřeje a nikdo nikam nespěchá. Okna radnice se proměnila v adventní kalendář a každý den v pět odpoledne se jedno z nich otevře. A za ním je překvapení.

Hned ráno po příjezdu nás přivítaly jemné tóny zvonkohry v evangelickém kostele Panny Marie. Ano – porcelánové.  Jsme přece v Míšni. 

A pak ty hvězdy. Bílé a červené, všude kolem.

Vypadaly jako vánoční dekorace, ale dozvěděli jsme se, že jde o herrnhutské hvězdy. 

Mají 26 cípů a jsou složeny z krychle a jehlanů.  Vznikly před dvěma sty lety při hodině geometrie v bratrské internátní škole a dnes patří k místní tradici stejně jako porcelán. Červené symbolizují lásku a oběť, bílé světlo a klid. 

Manufaktura samozřejmě nemohla chybět. Značku se zkříženými meči znala už naše babička a vidět, jak vznikají jemné šálky a figurky, je fascinující. V elegantních prostorách muzea si lze koupit klasiku i moderní design, jen je potřeba dávat pozor, aby člověk omylem neshodil sošku v hodnotě menšího auta.

Příjemnou tečku za návštěvou udělala galerijní kavárna, toulání večerním městem a půvabné dárečky k zakousnutí. 

Domů jsme se vraceli příjemně unavení, ale plní krásných dojmů. Patnáct kilometrů v nohách, několik vlaků za sebou a pocit, že Míšeň je jedno z těch měst, kam se člověk chce vracet.

A já vím, že příště přijedu v jarním kabátě.

Fotogalerie