Ve stáří už nejde ani tak o dosažení nějakého konkrétního cíle, jako o tu cestu k němu. Nejde o to, co všechno se naučíš nebo kam až vystoupíš, ale o to, že se cestou učíš a že pořád jdeš. Není vůbec nutné jen čekat na onen nezvratný konec, ale jakmile se naskytne nějaká vhodná příležitost, tak je dobré se ji pokusit využít. Ať už je to zvelebování vlastní domácnosti, práce na zahradě, cestování po vlasti či po světě, nebo v některých případech i literární aktivita. Anebo U3V. Dobré je i využívání známých seniorských či literárních serverů.

Možná jsem se dříve při svém psaní příliš ohlížel zpátky a mapoval svou složitou životní cestu. Někomu se to třeba nemusí líbit. Proč bych to ale neměl dělat? Nějaké ty světlé zítřky mě nezajímají. Pokud to byla cesta snahy, víry a občasných úspěchů, proč se o ní nezmínit. Já tuto svou životní cestu vnímám dodnes pozitivně.

Příležitost. Kolik jich vlastně člověk v podzimu svého života vůbec má? Není jich mnoho. A pokud nastanou, kolik jich dokáže využít? Toť otázka. Otázka poznání a potřebných reakcí. Moudrá Wiki se kupodivu o tomto pojmu zmiňuje. Píše:

„Jde o určitý vnější potenciál, který je třeba rozpoznat a využít. Příležitost je novou možností, ale zároveň impulsem a stimulem. Příležitost však může být i dílem pouhé náhody či příznivé shody okolností.“

Ano, i náhoda zde hraje svou důležitou roli. Problémem bývá, pokud člověk na takovou náhodu jen čeká a nevytváří si pro ni dostatek vhodného prostoru. A pokud taková příležitost přijde, je třeba ji poznat a adekvátně na ni reagovat.

Na druhou stranu není třeba se tímto problémem nadmíru vzrušovat. Důležitá je především vnitřní spokojenost s naší dlouhou životní cestou. I když měla třeba hodně zatáček. Pokud je to cesta naší naděje, naší víry, a třeba i drobných úspěchů.

 

 

Věčný je osud, naděje,

co ztrácí se a vrací.

S vírou pak vzlétnem ke slunci

jak nebem tažní ptáci.

*

J. Z.