SKORO VRAŽDA  - napínavý příběh skautů

 

Vítr hučel mezi stromy, lámal suché větve a listí létalo po rozbité cestě. Když náklaďák zabrzdil, Karel vyskočil dolů. Stál na rozbláceném poli a díval se na les.

„Tak a jsme na místě!“
S ním přijelo na výpravu jedenáct promrzlých desetiletých skautů. Obzor už dávno pohltila tma, která se zdála mezi stromy ještě tmavší, černější.

Karel rozložil pomačkané poznámky a starou mapu.

„Ještě deset kilometrů,“ řekl „ale to do půlnoci to nedáme.“ V mapě měl vyznačenou trasu k domu, kde jsme měli bydlet.

Vítr neustále zesiloval a tma byla černější, obloha zatažená víc a víc.
„Za chvíli začne pršet,“ někdo řekl.

Přikrčeni, husím pochodem s batohy na zádech, bez mluvení a našich obvyklých legrácek jsme  všichni vyrazili za Karlem. Náš vůdce sledoval mapu a cestu pomalu se ztrácející v lese.
Asi po hodinovém pochodu jsme šli kolem opuštěného kamenolomu a v dálce mezi stromy zahlédli světlo. Světlo vycházelo z jediného domu, který stál osaměle na kraji starého lomu.
„Tam zkusíme přenocovat a ráno budeme pokračovat,“ povídá Karel a rozhlížel se po unaveném, zbědovaném oddíle věrných skautíků.
„Hurá!“ trochu unaveně a odevzdaně se ozývalo ze všech hrdel.
Konečně!

Za chvilku jsme všichni stáli před domem, ve kterém svítilo světlo v jediném okně v přízemí.
Karel zabušil na dveře - a světlo zhaslo. Všude bylo ticho, jen vítr foukal a neútulná krajina opuštěného lomu dokreslovala nepříjemnou atmosféru, ve které jsme se ocitli.
„Psst, někdo jde.“

Dveře se pomalu otevřely jen na malou škvírku a objevila se vrásčitá tvář staré ženy. Karel jí požádal o nocleh.
„Kam bych vás dala, vždyť tady není místo pro tolik krků,“ zaskřehotala „Dva tři to jó, ale tolik?“
„A co na půdě, to by nešlo? My si lehneme na zem.“

Světlo za ní se rozsvítilo a my jsme si ji mohli pořádně prohlédnout. To nebyla stará paní, jakou by jste si představovali, byla to babizna. Staré potrhané šaty i zástěra by potřebovala vyprat, ulepené vlasy a přes ně špinavej šátek. Otočila se na staršího, ještě zanedbanějšího muže a povídá:
„Tak co, dáme je na půdu?“

„Pro mě za mě, dej si je, kam chceš.“
„Tak pojďte,“ povídá babizna. „Běžte nahoru!“
Po dřevěných schodech jsme vylezli na půdu. Nikomu se tam nelíbilo. Bylo to docela  strašidelný. Únava, tma, noc, vichr a déšť, který se blížil, to všechno nás přemohlo tak, že jsme zůstali. Přesto Karel řekl, že bude držet hlídku. A tak jsme znaveni jeden po druhém usnuli.

Když všechno v tom zvláštním, strašidelném domě ztichlo, Karel po chvíli zaslechl nějaké divné zvuky, jako když se posunuje skříň nebo jako když se otevírají stará zrezivělá vrátka. Potichu se připlížil ke dveřím a poslouchal. Malou škvírkou se snažil zahlédnout co se tam dole děje. A ztuhl.

V přítmí spodní místnosti viděl, jak se pomalu šinou dědek s tou babiznou k našim schodům na půdu a v ruce každý drží sekeru.
Karel okamžitě začal budit každého z nás a všem vysvětlil situaci.
„Musíme pryč Teď! Hned!“

Během sekundy jsme byli sbalení. „Hlavně ticho“, neustále říkal a ukazoval Karel. A když se dveře začaly otevírat, Karel zařval!

„UTÍKEJTE!“

Vyrazili jsme ze schodů jako lavina. Povalili jsme oba útočníky, proběhli kolem nich, vyrazili dveře a hnali se do tmy. Dědek se vzpamatoval první a hodil sekeru. Přelétla kolem a zasekla se do trámu, až to zadunělo.

„Utíkejte!“ celkem zbytečně řval někdo další, protože všichni letěli jako zběsilí.

Pak zaječela babizna. Její vrh byl přesnější.
Sekera zasvištěla a trefila mého nejlepšího kamaráda.

Zarazila se mu pod záda tak přesně, až… se jeho pozadí rozdělilo na dvě dokonalé půlky.

A to, přátelé, je důvod, proč mají lidé od té doby zadek na dvě půlky.

 

Přeji vám hezké prožití posledního dne v tomto roce, veselý silvestr a hodně zdraví v novém roce 2026

Zdeněk