Neobyčejný pohřeb
Photo by Engin Akyurt: https://www.pexels.com/photo/a-musician-holding-a-saxophone-13648397/

Neobyčejný pohřeb

31. 12. 2025

Dveře do zlonického kostela, připomínající ošuntělou katedrálu, byly zavřené. Otevřely se až po mém velkém úsilí. Zůstal jsem s údivem stát na prahu a vnímal ten šum nebo spíš rachot kostela, narvaného lidmi romského původu. Jako trvalý jáhen katolické církve jsem tam přijel pohřbít otce šesti dětí. Rakev stála vpředu na katafalku, vzadu u vchodu do kostela hráli tři úžasní muzikanti tklivé cikánské melodie. V kostele byl stále rachot, připomínající fotbalová utkání pražských S, takže zvuky kapely se přes pláč a kvílení nedostaly do presbytáře, kde ležel v otevřené rakvi upravený nebožtík. S taškou plnou liturgického oblečení, knih a přenosné kropenky jsem se prodral kolem rakve až do sakristie, kde se tísnili pobledlí pracovníci pohřební služby a kostelník. Při prodírání se kolem rakve jsem si uvědomil, že jsem stejně starý jako zemřelý a počet dětí že také souhlasí. Na čele a na zátylku mi vystoupil studený pot. „Zavřete rakev, ale nenápadně, než do ní někdo skočí", požádal jsem funebráky. Tašku jsem odložil na barokní refektář. Po očku jsem zpoza rohu pozoroval, jak zavírají rakev, a přemýšlel, jak tuhle situaci zvládnu a jak zklidním ten dav kvílejících lidí. 

V tu chvíli mi došlo, proč mě sem okrskový vikář poslal místo sebe. Tušil, co by ho tady čekalo a říkal si, že nováček si s tímhle už nějak poradí.

Malinká odbočka: Biskup má k dispozici dva typy pracovníků: kněze - celibátníka a jáhna, který může být ženatý a mít rodinu. Vykonával jsem funkci trvalého jáhna v letech 2002 - 2013. Jáhen je člověk pohybující se v terénu mezi lidmi, může křtít, oddávat a pohřbívat. Svátosti a svátostiny jsou tím, čím církev slouží lidem. Pohřeb patří do kategorie svátostin. Jáhen neslouží mši svatou. Není mu svěřena moc proměňovat chléb a víno v tělo a krev Ježíšovu, nemůže udělit nikomu rozhřešení ve svátosti smíření.

Oblékl jsem bílé oblečení a přes ně šikmo přehodil fialovou smuteční štolu. Obřad ještě nezačal a já se bez varování vypravil mezi pozůstalé. Sedl jsem si šikmo na okraj volné lavice a odhadl, kdo je vdova. Pohladil jsem jí po ruce, postavil se a zplna hrdla zařval: „TICHOOO!“

„Na co zemřel?“, zeptal jsem se jí. Nebyla schopna odpovědi. „Na rakovinu, šlo to rychle,“ pokývala nejspíš jeho maminka. „Teď už je mu dobře,“ říkám já, „líp než nám … Mám taky šest dětí. Je mi, jako bych dnes pohřbíval sám sebe.“ A odešel jsem si pro knihu s obřady. Konečně zavládlo ticho.

Během obřadu jsem pokaždé předem vysvětlil svými slovy, proč dělám nebo říkám to či ono. Jakmile člověk není pouhým obřadníkem, stává se jedním z těch, co sedí v lavicích. Nikdy jsem nebyl schopen dělat obřadníka. Při pohřbech jsem potlačoval slzy. Cikánská kapela spustila nádhernou melodii a smuteční průvod, jaký Zlonice nezažily, se vydal na cestu. Rakev neslo šest urostlých mládenců, pak jsem kráčel já a se mnou ti úžasní muzikanti, kteří hráli – mnou vydatně povzbuzovaní – jako o život. Na hřbitově mi dalo dost práce zabránit pozůstalým, aby nenaskákali do hrobu. Slunce se sklánělo k západu, když jsem na závěr házel okvětní lístky a hroudu země na rakev.

Zase jsem měl o čem přemýšlet a na koho myslet.

 

 

Fotogalerie