Po odchodu mého parťáka Robina za duhový most jsem měla velké obavy, jak zvládnu prvně Vánoce bez něj úplně sama. Smutek obrovský, bez Robinka prázdno a pláč.

Jediná kamarádka Boženka stále v práci, ač už tam dávno ve svém vysokém věku chodit nemusí. Už jsme se neviděly přes 3 měsíce, chybělo mi její objetí právě v tyto pro mne moc smutné chvíle. Snad se aspoň uvidíme konečně po Novém roce...

Přišlo ale ke mě veliké štěstí v době smutku a slz. Manžel mé sestřenky Hanky Luďa mě pozval právě o Vánoce k nim domů, abych nebyla sama. No řekněte, kdo v dnešní době si k sobě domů pozve osamocenou seniorku právě o Vánoce. To byl pro mne ten největší dárek. Vlastně jsme si ho s Luďou dali navzájem, on měl vítanou změnu v nelehkém životě, protože se mnoho let stará o nemocnou manželku, byť ani jemu neslouží zdraví tak, jak by si přál a já tak nebyla sama. Nechtěla jsem přijet s prázdnou, tašky byly těžké, a tak mě s odvozem pomohl Petr s Hankou, dcerou mé sestřenky až do Rotavy v Krušných horách. Ostatně právě oni jezdí každý víkend za Luďou aby mu pomohli a někdy ho už i vzali sebou na dovolenou, aby si ten život také trochu užil. V té době se stará o sestřenku dcera Lada.

Přivítání bylo milé a srdečné. Luďovo pejsek Šmudla, který mu zpříjemňuje život, dostal ode mne plyšáka, který mu udělal velkou radost a všude ho nosil. 

Luďa je výborný kuchař, byl to skvělý hostitel. Snažila jsem se pomoci aspoň mytím nádobí, venčila jsem Šmudlu. S ním jsem chodila do lesa, který je velice blízko. Tam se mi moc líbilo, hlavně zelený mech pod stromy a na pěšinkách, byla jsem jako v pohádce. Les je smrkový, je tam hodně borůvčího, takže v čase borůvek tam jsou asi "žně". Nebýt to v zimě, tak bych si tam sedla na pařez a nabírala bych tak potřebnou energii, kterou mi umí dávat jen příroda.

O svátky nás navštívila rozvětvená rodina, jsou zvylí držet pohromadě. Ostatně trávit čas společně, to je víc, než hromada dárků. Vždyť čas každého z nás je tak vzácný, být tu jeden pro druhého je ten největší dar. A oni tu pro mne byli, za což jim patří díky. To největší poděkování patří šéfkuchaři Luďovi, řeknu vám, tak hodný chlap se jen tak nevidí.

Domů jsem odjela vlakem, rychlíkem - v těch moderních se pohodlně cestuje, ne jako v těch starých. A je prima, že my senioři máme 50% slevu. Po návratu jsem nasypala krmení ptáčkům, v mé nepřítomnosti jim chyběly slunečnice. 

Luďa mě pozval kdykoli k nim, že mohu přijet zase. Kdoví, třeba se k nim vydám na jaře nebo v září, v létě o tropy nemám cestování ráda. Mají zahradu, i tam by mi bylo dobře se Šmudlou.

Když jsem před 13 lety přišla tragicky o maminku, nechtělo se mi žít... Dnes ale vím, že kdybych ty těžké chvíle nepřekonala, nevstoupil by mi do života Robin a já bych tak přišla o radost, štěstí a lásku, kterou mi přinášel každičký den, měsíc, rok, jak jen to pejskové umí. A po odchodu Robina se ukázalo, že nejsem tak úplně sama. Jsou tu příbuzní, byť ne blízko, ale myšlenkami jsou se mnou a já s nimi.

Více hovoří o mém vánočním pobytu fotografie, hlavně kouzelná atmosféra z lesa, ale i ta rodinná.

Všem "Íčkařům" a čtenářům přeji do Nového roku zdraví a hodné lidičky kolem sebe, kteří vám budou věnovat to nejcennější - svůj čas.

        Eva

Fotogalerie